Zelená rýžová políčka, klobouky Non La, věčný úsměv na tváři, zdobné chrámy, srdcervoucí historie, vietnamská káva, lotosový čaj, legendární válečné fotografie dívky Kim Phuc.. . to byl pro mě obrázek Vietnamu. Touha vědět víc se nedala potlačit a tak jsem vyrazila do země stoupajícího draka.

Během 3 týdnů jsem projela Vietnam z Hanoie do Saigonu (ze severu na jih). Zkusila jsem vlak, autobus i skútr a viděla, co se jen dalo. Tady však 3 týdny nestačí. Vietnam má totiž opravdu co nabídnout,. Od pestrobarevného starého města v Hanoi, přes dech beroucí útesy v HaLong Bay, nádherné trasy pro motorky, bílé písečné pláže, historická městečka jako Hoi An, velkoměstskou tepnu Saigon, ale i tajemná horská městečka jako je Sapa. Abych viděla všechno,  potřebovala bych nejméně tři měsíce. Jasné je, že do Vietnamu se ještě musím vrátit.

 

Věčné úsměvy místních není jen marketingová strategie, ale každodenní realita. Nejsilnější setkání jsou už typicky s těmi, kteří mají ve tvářích nejvíce vrásek. Lidé jsou tady ochotní, vlídní a velmi slušní a mě ve Vietnamu potkal nejeden vzrušující zážitek.

Projela jsem se horskou pašeráckou cestou,

 

která není na mapě. Našla jsem snad nejhezčí maják na světě. Bankomat mi sežral platební kartu, takže téměř bez peněz, jjsem se musela z Mui Ne přesunout do Saigonu a dostat na letiště. Nocovala jsem v pokoji s krysami, ztratila občanku, vyzkoušela  jak se sbírá rýže, kouřila z tradiční vietnamské dýmky, prošla se mezi posvátnými ruinami My Son, projela se na bílých písečných dunách u MuiNe, viděla Vietnam Fashion Week a Tattoo Convention, procházela pagodami a přejela dračí most v Da Nang…

 

Hlavní město Vitnamu byla moje první zastávka po Myanmaru. Let trval asi dvě hodiny a můj první a nejsilnější pocit byl:

Boože no já tady snad zmrznu…!“

 

Byl březen a přesto, že je Vietnam tropická/subtropická země, počasí tomu rozhodně neodpovídalo. A co víc, ani oblečení v mém kufru na tohle nebylo připravené. Polozmrzlá jsem nějakým zázrakem vyhandlovala celkem příjemnou cenu s taxikářem (270000 VND) a zanedlouho dorazila do hotelu. Tentokrát jsem si udělala radost, střešní pokoj s terasou v docházkové vzdálenosti od starého města, které tu stojí víc jak 1000 let.

Hanoi se začala halit do šera, pouliční světla nabírala na síle a já se rozhodla prozkoumat okolí. Moje první kroky vedly rovnou za nosem… resp. za vůní polévky Pho. Hned vedle sporáku se kolem pár stolečků mačkalo několik strávníků. Nikdo ani nezvedl hlavu, když jsem mezi ně přisedla a objednala PhoBo. Obrovská voňavá mísa, plná nudlí, hovězích plátků a barevné kombinace jarní cibulky, chilli a limety, mě zahřála nejen u srdce, ale prohřála i moje zmrzlé tělo… "Joooo, tak tohle je Vietnam..."

Na druhý den už mě čekalo objevování města. Procházka barevnými uličkami. Shon, hluk, barvy, vůně, architektura, chrámy, vonné tyčinky, třpytivé dekorace a podzimní teploty… tahle kombinace mi vykreslovala Hanoi v úplně v jiných barvách, než jsem čekala. Postarší ženy, sedící na zemi, přepočítávající stovky bankovek, to byl obrázek, který se mi naskytl, když jsem vstoupila do nejstaršího místního chrámu Bach Ma Temple. Téměř s otevřenou pusou  jsem dál bloudila uličkami plnými prodejců s látkami, klobouky, suvenýry, kávou, čaji… Za každým rohem další a další moment, který upoutal moji pozornost. Nadšená a promrzlá jsem usedla k plastovému stolečku a objednala vietnamskou kávu. Můj pohled se stočil na chlapci, který seděl na patníku před obchůdkem a v ruce držel tradiční vietnamskou dýmku. Ta je vyrobená z bambusu a měří asi 50 cm, takže ji rozhodně nepřehlédnete. Nějak mi nedošlo, jak upřeně na něj zírám. I on si všiml a s úsměvem na tváři mi naznačil, ať jdu k němu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, no jo, opravdu mluví na mě a tak jsem se (trochu váhavě) došourala k němu a přisedla na patník. Rovnou mi

 

předal dýmku a říkal Thuốc lào, strong’...

 

Potáhla jsem jenom zlehka, neměla jsem totiž vůbec tušení, co se tady kouří. Byl to tabák, silný tak,  že mě rozkašlal. Trochu mě to prohřál a hlavou mi běželo ‘tak teď už jsem skoro místní’.

V Hanoi jsem stihla prozkoumat co se dalo. Hodně depresivní je návštěva Hoa Lo věznice. V Temple of Literature jsem se zúčastnila předávání diplomů studentům. Oravdu krásná ceremonie. Ještě jsem si na book market koupila knížku, pro další ‘book share’. Večerní procházka okolo Hoan Kiem Lake bylo nezapomenutelná. Světla z marketu se třpytila na hladině a k tomu dominovala osvícená silueta Ngoc Son Templu.

Vietnamese Women's Museum byl takový průlet ženské historie ve Vietnamu, kde jsem si prohlédla nejen šaty a šperky ale především jsem se dočetla o vietnamských tradicích. A to nejlepší na závěr. Právě tady jsem  dostala pozvánku na Vietnam Fashon week a ještě ten večer jsem se sklenicí bublin, v mých jediných poloroztrhaných kalhotách, seděla mezi designery a kochala se módními nápady Vietnamských mladých talentů.
 

 

 

 

Super velkoměsto a tepna Vietnamu. Město, které (skoro) nikdy nespí, no a já už asi trochu tuším proč.

Saigon mě překvapil i okouzlil, francouzská koloniální architektura je doprovázená moderními mrakodrapy a v panelových domech, které připomínají éru komunismu, rostou kulturní centra, alternativní kavárny a obchůdky nápaditých designérů. Jeden z nich mě doslova uchvátil. Na Nhà Hàng Boulevard vyloženě bije do očí ošklivý, šedivý panelový dům, který pravděpodobně ještě před léty sloužil jako kancelářská krabice. To ale nebyl důvod mého zájmu. Na malých balkóncích a oknech byly zmateně, ale stylově zavěšené reklamy a nápisy. Nedalo mi, než jít dovnitř. A přesně, jak jsem čekala! Ošklivá nic neříkající panelová chodba. Prázdná, bez dekorací, skoro bych řekla, že jsem právě vlezla do squatu. Sem tam odpadlá omítka, napůl opravené schody, zablokované dveře…

 

Jejda výtah a funkční…

 

no tak to risknu a zajedu do nejvyššího patra. Shora dolů se přece jen šlapou schody lépe. Nakonec, tohle není první squot v mém životě. Moje intuice se nemýlila ani teď a tak mě v každém patře čekalo překvapení. Tenhle dům je jako jedna obrovská bonboniéra. Za každými dveřmi čekaly nové a nové příchutě. Luxusní sushi restaurace, obchůdek s malovanými dlaždicemi, tričko shop, čajárna, umělecké potřeby… tak nějak všechno, co si může umělecká duše přát… spousta inspirace na celkem malé ploše, senzačně využitý prostor, skvělé nápady všude kolem… Za mě jedno obrovské WOW…

Tímhle domem to ale nekončí. Překvapení a pestrost je v Saigonu na denním pořádku. Konkurence je tady veliká a tak se místní restaurace a kavárny nebojí experimentovat, což mně, jako vděčnému strávníkovi, naprosto vyhovovalo.

 

Mají tady ale také Asijský Notre Dame - Saigon Cathedral, která patří mezi must see ve městě. V celkem malém okruhu se toho hodně děje. Mimo nádherných budov jako je místní Opera či Central Post Office, jsou tu markety jako třeba vyhlášený Binh Tay Marke.  V docházkové vzdálenosti je i Bitexo Financial Tower, mrakodrap s kavárnou v 50tém patře, kde jsem popíjela kafe hned vedle heliportu a kochala se výhledem na celé město (viz fotka).

Saigon má ale i stinnou stránku. Spoustu lidí tady žije na ulici. Majitelé rikš je mají přes den pro obživu a přes noc slouží jako ložnice. Turistům se nedoporučuje procházet se s mobilem nebo foťákem na ulici.  Já tuhle zkušenost naštěstí nemám, zato jsem ale po cestě domů, v časných ranních hodinách, potkala asi tisícovku krys a při téhle vzpomínce, se mi ani teď dobře neusíná...

 

Do města Da Nang jsem se rozhodla přesunout letadlem, abych šetřila čas a abych se co nejdřív dostala do tepla. Náhoda na sebe nenechala dlouho čekat a tak jsem v letadle usedla vedle kluka z JAR. Samozřejmě jsme prokecali celou cestu. Kevin žije v Da Nangu už pěkných pár let a tak jsem musela zjistit všechno, co se dalo. Doporučil mi  místa která musím vidět, ale i nejlepší čtvrť s restauracemi. V těch Vietnamských názvech dost ztrácím, a tak mi ta jméno nezůstala v hlavě ani 2 minuty. Mimo skvělých doporučení mi vyprávěl i pár neuvěřitelných historek ze svého života. Třeba jak nedávno zachránil život postaršímu pánovi z Austrálie, který dostal infarkt, nebo o jeho dětství v JAR. Osud nás ale dal dohromady jen na pár hodin a tak jsme se na letišti rozloučili a každý šel svou cestou.

Já dorazila do pidi hotýlku v centru města, kde jsem měla přislíbený skútr. Ani jsem nevybalila a rozjela se směrem Son Tra mountains. Říká se jim opičí hory a jsou na poloostrově Son Tra, kam se dá dojet plus mínus za hodinu. Chtěla jsem vidět opice s červenými obličeji, Linh Ung Pagodu a také největší sochu Goddess of Mercy, kterou podpírá lotosový květ a je odtud jedinečný výhled na město.

Příjemný vánek mě chladil na rozpálené silnici a výhled na moře i město byl jedinečný. Atmosféra posvátného místa se zářivě bílou sochou měřící 67 metrů mě ujistila, že jsem se vydala správnou cestou. Až když začalo zapadat slunce, rozhodla jsem se vyrazit zpět.  Už jak jsem nasedala na skútr začalo mi kručet v břiše a já si uvědomila, že jsem od rána nic nejedla. Na trip advisoru jsem našla nejbližší restauraci na cestě do hotelu a tentokrát vybrala jsem indickou. Přejela jsem nádherný Dragon Bridge, který je po celé délce obtočený zlatým drakem. Ten drak, každý víkend okolo deváté večer chrlí oheň, což jsem já teda nestihla a ani jsem se tady nezastavila, protože už jsem hlady mžourala. Když jsem konečně zahlédla název restaurace, doslova jsem zajela mezi dveře. Zajistila skútr, vytáhla klíče a zvedla hlavu…

 

můj pohled se zastavil u očí,

které na mě upřeně zíraly od protějšího stolu. Kevin!

 

S otevřenou pusou na mě zíral. Tak tomu říkám náhoda nebo osud? Tohle město totiž není zrovna vesnička, má cekem 1,2 mil obyvatel a my jsme zase ve stejnou chvíli na stejném místě? Oba jsme se začali smát a nevěřícně kroutili hlavami. Nakonec jsme měli dalších pár hodin na vyprávění historek, a aby toho nebylo málo, že neuhodnete, kdo se tady ještě zastavil na večeři? Australan s manželkou, kterému Kevin před pár týdny zachránil život…

 

Kdybych bývala v tom vlaku, který mě vezl 11 hodin z Da Nangu usnula, myslela bych, že mě zavezl do Ruska. Město Nha Trang nemá s Vietnamem nic společného. Ruské nápisy, turisté z Ruska, ten strašný jazyk všude, hluk, špína, alkohol. Nemám ve zvyku soudit lidi podle barvy pleti nebo národnosti, ale Rusáci, ti se prostě nezapřou. Jsou sprostí, nechutní, arogantní a měla jsem možnost to několikrát vidět na vlastní oči. Z fotek Nha Trangu máte pocit, že to musí být perla Vietnamu, ale

ve skutečnosti je Nha Trang jen navoněná bída
a po Vietnamu tady není ani památky.

 

Pár zážitků, které mě potkaly během několika hodin, mi úplně stačily a Nha Trang už nikdy vidět nechci. Když jsem čekala na recepci na klíče od pokoje (bylo okolo sedmé večer), přistoupil ke mně mladík zahalený alkoholovou aurou a začal mě osahávat. Přímo na té recepci. Nejprve schytal loktem do břicha, ale nevypadal, že by to zrovna pochopil. a začal na mě halekat v ruštině. Nakonec ho musel vypostrkovat ven místní recepční.

Po tomhle bezva zážitku a dlouhé jízdě vlakem, jsem vyrazila na masáž, abych přišla na jiné myšlenky. Hned u vchodu na mě obsluha spustila rusky a tak se jen dočkali mé jízlivé odpovědi a rázného odchodu.

Po šílené noci v šíleném hotelu, kde mi po pokoji několikrát přeběhla krysa, jsem si půjčila skútr a vyjela za město k vodopádů Ba Ho. I tady jsem narazila na skupinku Rusů, kteří bez okolků házeli vajgly, plechovky od piva a vlastně všechno přímo do vodního výru. To už jsem toho měla tak akorát plné zuby a vyjela na ně, ať to nedělají. To co jsem si pak vyslechla tady nebudu rozmazávat. Podstatně posilnění alkoholem nebyli zrovna zvědaví na rady od nějakéholky. 

 

Mui Ne, rybářské městečko známé pro své bílé pláže, klidnou atmosféru, písečné duny a mimo jiné tradiční (ale velmi netradiční) rybářské lodičky. Dostala jsem se sem vlakem a pak taxi. V rámci relaxace jsem tady strávila asi 10 dní a užila si zasloužený odpočinek.

 

Tou největší atrakcí v okolí jsou písečné duny - White Sands Dune. V každé ‘cestovní kanceláři’, což jsou stánky s obrázky, které stojí na kraji silnice, si můžete objednat řidiče. Ten vás tam doveze a všechno zařídí. Jestli se něco musí, pak smlouvat o ceně, ale to už je taková klasika.

Cesta k dunám trvala asi hodinu. Vůbec jsem nechápala, když se mezi zelenými kopečky začaly rýsovat zářivě bílé písečné polštáře a řidič zvesela vykřikl Dune. Byly to perfektní filmové kulisy a místní je umí skvěle využít. Právě tady si totiž můžete půjčit čtyřkolku a v písečných dunách si nechat pořádně rozproudit krev. To, že jsem několikrát uvízla v písku, snad ani nemusím říkat. Když jsem se snažila napodobit místního kluka, který to rozjel přímo z vrcholku jedné duny, málem jsem se podělala strachy, ale zážitek to byl prvotřídní. Nejsem zrovna příznivec turistických atrakcí, ale tohle vážně stálo za to. Duny ale nejsou jedinou atrakcí v okolí. Pokud máte rádi procházky, právě Mui Ne nabízí jednu velmi netradiční jménem Fairy Stream. Tahle asi kilometrová procházka je celá doslova pod vodou…

 

Procházíte se pramenem, voda mění barvy,

 

většinou ji máte po kotníky, ale někdy až po pás, což je pod horkým vietnamským sluncem skvělý zážitek.

Jednu z činností, kterou jsem si tady opravdu zamilovala, je večeře na pláži ve fishermen village. Můžete si tady koupit čerstvou rybu přímo z rukou rybáře. Pozor, je to trochu past na turisty. Když si vyberete rybu a usmlouváte cenu v domnění, že budete mít večeři, tak vám ten stejný prodavač po zaplacení oznámí, že teď musíte zaplatit ještě za to, že vám ji hodí na grill. Jenže to je za stejnou cenu jakou jste zaplatili za rybu. Takže se nenechte napálit a o kompletní ceně smlouvejte už od začátku. Po nepříjemné hádce jsem se nakonec cpala rybou, usazená v téhle improvizované restauraci na pláži (jsou to fakt jen plastové rozsedlé židličky a stolečky pod plachtou a společnost vám dělá asi tisíce much) a pozorovala jedinečnou podívanou. Místní rybáři totiž používají velmi netradiční lodě. Jejich tvar mi připomíná spíš maličký bazének pohupující se na vlnkách. Jsou jich tady desítky. Mezi nimi se potápějí místní kluci a předhánějí se v tom, kdo pod vodou vydrží déle….

 

Pokud zavítáte do těchto končin je několik dobrot, které nesmíte vynechat. Vietnamské speciality, jako jsou summer nebo spring rolls, Banh xeo či Pho jsou dnes dostupné po celém světě, ale když jsem ve studené a velmi rušné Hanoji usedla na židličku s plastový stolkem dětské velikosti a dostala obrovskou misku vonícího Pho Bo za zhruba 10 korun, bylo to jako bych jedla tuhle polévku poprvé. Vietnam je díky místní kuchyni tak nějak celý

provoněný rybí omáčkou, limetou a koriandrem
a takřka žádné jídlo se neobejde bez rýže nebo nudlí. 

 

Čekání na vlak ve městě Da Nang bylo samo o sobě dost zvláštní. Pokud máte platnou jízdenku zavřou Vás v čekárně a na peron pustí, až když vlak stojí ve stanici. Po otevření dveří to bylo jako ve stádu zvířat. Všichni se hnali k vlaku. Já jsem s sebou ještě pro jistotu vláčela svůj přecpaný loďák a tak mi to po tom štěrkovém terénu zrovna moc nešlo. Taky jsem už trochu mžourala hlady a pokukovala kolem, jestli bych na poslední chvíli nesehnala nějaké jídlo, protože mě čekalo nějakých 11 hodin ve vlaku.

 

Na kraji peronu bylo pár stánků a stačilo zabloudit pohledem k jednomu z nich. Prodejce hned hbitě identifikoval, že sháním něco k jídlu. Gestem ukázal jednu porci a já jsem kývla ani jsem nevěděla na co. Dalším mávnutím mi naznačil, ať pokračuji k vlaku. Dost nemotorně jsem narvala sebe i svoje monstrózní zavazadlo do uličky a tlačená davem nastupujících našla svoje sedadlo. Jediné, co mě napadlo, bylo vystrčit hlavu z okna a zjistit, jestli mě šéfkuchař najde. A podařilo se… S balíčky obíhal okénka a našel i mě. Přesto, že průvodčí už jasně mával k odjezdu, ještě jsem mu stihla hodit bankovku a spokojenost byla na obou stranách. Trochu jsem se z toho zážitku opotila a tak jsem jen dosedla na své místo a rozbalila tajemnou svačinu.

 

Nezklamal! Byla to Banh Mi, pozůstatek francouzské kolonizace. Bageta, kterou ve Vietnamu seženete na každém rohu a styl se liší stánek od stánku. Ta nejoriginálnější a zároveň nejnadupanější verze je plněná zeleninou, paštikou, omeletou, koriandrem, nakrájeným párkem a kombinací omáček. Vlak už uháněl směr Nha Thrang a já jsem se s chutí zakousla a užívala si poslední (letos) pohled na město Da Nang.

cestovatel cestovní blog cestování cestovní doporučení příběhy z cestování cestovní dobrodružství cestovatelský deník cestovat cesta turismus dovolena turista  Vietnam

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann