Všichni už moc dobře víme, že v době koronavirové, není cestování žádná legrace. Já jsem se rozhodla přečkat tohle období v Mexiku, ale po pár měsících lenošení na stejném místě, se mi honí hlavou nepřeberné množství nápadů na výlet, a proto jsem se rozhodla zkusit štěstí.

 

Už dvakrát jsme se pokoušeli dojet do města Valladolid, barevného koloniálního městečka nedaleko mayských ruin Chichen Itza, ale ani jednou se nezadařilo. Při vjezdu do města nás vždy zastavila policie, stejně jako každé jiné auto a pokusy přemlouvat či uplatit nefungovaly.

Tentokrát jsem ale vymyslela ďábelský plán.

 

Steeven měl narozeniny, a tak jsem připravila tajemný výlet, o kterém neměl ani tušení. Cestou v autě se ze mě snažil dostat podrobnosti, ale já jsem byla tajemná jako hrad v Karpatech. Samozřejmě si nemohl nevšimnout cedule Valladolid, když jsme sjížděli z dálnice. Šedivá mračna se stahovala na obloze a já měla pocit, že nám tím chtějí něco naznačit. Tohle určitě nedopadne dobře. Steevenův výraz začal být skeptický. Jako už dvakrát jsme se blížili k policejnímu stanovišti. Tři auta, která zastavila před námi, se zklamaně otáčela a jela pryč. Začalo krápat, nasadili jsme masky, zastrčila jsme nabíjecí kabel do mobilu, abych trošku zhoršila manipulaci s ním a už jsem brzdili a otvírali okénko náčelníkovi místní služby. Obligátně se zeptal kam jedeme, Steven pokorně ukazoval na silnici přede námi a zmínil Valladolid. Náčelník začal kývat hlavou ze strany na stranu se slovy

 

“No no cerrado!“.

 

Já jsem ale neváhala a před jeho obličej vytasila svůj mobil, chvíli si displej prohlížel a za další  minutu už ukazoval, že můžeme jet. Steeven jen udiveně koukal a hned jak zatáhl okénko začal se nevěřícně smát.

Nechápal, jak se mi to povedlo. Na displeji jsem mu ukázala rezervaci v místním hotelu, byla to poslední možnost, která mě napadla. Není přece možné, aby nás nepustili do města, když tam máme objednané ubytování. Co je ale pravdou, že to ubytování jsme neměli. Tohle potvrzení bylo falešní, ale splnilo svůj účel. Když jsem ho ukazovala náčelníkovi, měla jsem stažený zadek jako nikdy, ale naštěstí se povedlo, a tak jsme měli tohle jedinečné město sami pro sebe. A to opravdu doslova.

Všechny restaurace, obchody, kavárny i pasáže, byly zavřené. Po lidech se tady slehla zem. Tiché ulice zdobily jen nádherné barevné fasády. Ikonický kostel Iglesia de San Servicio se odrážel v kalužích po dešti, kterými už pár hodin neprojelo jediné auto. Bylo ticho. V pitoreskní ulici Calzada de Los Frailes jsme potkali jednoho cyklistu, který se za námi otáčel, až málem spadl z kola a v parku před San Bernandino Convent jsme proseděli asi hodinu a tiše si šeptali, jak je neuvěřitelné mít sami pro sebe jedno z nejhezčích městeček v Mexiku.

cestování Mexiko příbeh z cest traveling Isla Mujeres

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann