JAVA

Pátý největší ostrov Indonésie je z Bali co by kamenem dohodil a tak mi rozhodování, kam se vydat dál, netrvalo moc dlouho. Když jsem nasedala na ferry, věděla jsem, že se musím za tři týdny dostat z východu na západ ostrova, do hlavního města Jakarty, odkud mi letí letadlo. Co se bude dít mezi tím, to nechám osudu. Plus mínus jsem se přesunula 1000 km a viděla jak nejvíc to šlo, ale i tak se mi zdá, že to nestačilo. Za sebe bych doporučila největší buddhistický chrám na světě Borobudur, noční výstup na Kawah Ijen a rozhodně aktivní vulkán Mt. Bromo. 

Samozřejmě jsem si ale vybrala ten nejhorší měsíc na cestování, právě začínal Ramadán. V praxi to znamená, že vlaky i autobusy jsou přeplněné, všude narazíte na davy lidí, ale byla to zároveň jedinečná příležitost, jak nahlédnout do místní kultury.

Obyvatelstvo Javy je z 99% muslimské a tak i já jsem pod sílou medii byla trochu nervózní. Naštěstí jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že realita je naprosto jiná. Ani jeden špatný pohled, ani jeden nepříjemný komentář, ani jedna minuta, při které bych se cítila špatně. V průvodcích jsem se dočetla, že náboženská témata se na veřejnosti neprobírají, ale mě to nedalo a tak jsem s místními probrala i tuhle stránku. Ochota, trpělivost a velmi vlídný přístup, tak nějak bych shrnula místní obyvatele.

 

Míst a atrakcí, které jsou tu potřeba navštívit je nespočet, ale během těch tři týdnů jsem si nakonec jako největší atrakce připadala já. Situací, kdy mě někdo oslovil na ulici, požádal o fotku, nebo mě pozval k sobě domů na oběd, se děly na denním pořádku. Když jsem v městečku Pangandaran čekala na autobus, už dobrou hodinu, zastavili se u mě dva zvědaví kluci. Rukama nohama jsme si vysvětlili, že čekám na autobus a oni mě na oplátku ujistili, že určitě pojede. Bylo vidět, že by rádi prohodili pár slov, ale moje indonéština byla na stejné úrovni jako jejich angličtina. Po chvilce mlčení a přešlapování na místě se jeden zeptal ‘What is your name?’,

 

‘I am Erika’

a v tu chvíli ten druhý poskočil radostí a s rozzářeným úsměvem vykřikl

‘Yeeees, Amerika, AmErika…’

 

IJEN LAKE

Když mi bylo deset viděla jsem v televizi dokument o místě, které mi utkvělo v paměti. Tyrkysové jezero zahalené do nažloutlého kouře a obklopené žlutými skalisky. Jako dnes si pamatuji můj úžas, ale také pocit naprosté nedosažitelnosti. Už tehdy jsem věděla,

 

jak nemožné bude tohle místo někdy vidět na vlastní oči.

Je to dvacet let a já už si ani nepamatuju, kde nebo co to bylo za místo, ale ten obrázek mi v hlavě pořád zůstává a pocit z objevování mých vlastních a nových míst mě naplňuje jako nic jiného.

 

Moje další zastávka je ostrov Java. Z Bali jsem se přesunula na ferry (necelých 30 minut) a užila si návštěvu kapitánského můstku. Vystoupila ve městě Banyuwangy, kde na mě čekal domluvený průvodce, protože první průzkum měl zařít už tuhle noc a to výstupem ke kráterovému jezeru Ijen.

 

V jednu ráno dorazil před hotel Jeep a mě a dalších pár dobrodruhů vyvezl pod horu Kawah, kde asi ve dvě ráno, naprosté tmě a strašlivé zimě, začal trek do pořádného kopce. Vybavena baterkou, plynovou maskou a šálou od místních jsem statečně dupala bahnitou cestu. Obloha plná hvězd a měsíc mi svítil na cestu, takže baterka nebyla třeba. Bohužel jsem vyfásla průvodce a skupinu takových šneků, takže po první hodině jsem začala být nervózní, že východ slunce nestihnem a to teda ne, Oznamila jsem průvodci, že půjdu napřed, nezbylo mu než kývnout, protože mi asi stejně nerozuměl a nasadila jsem tempo. Vtipné bylo, že po cestě nahoru jsem potkávala jiné průvodce, kteří na mě volali: "Ahoj, ty jsi Erika."

 

Dobré zprávy se šíří rychle a samotná turistka z Evropy je asi dobrá zpráva

Udýchaná jsem šlapala statečně dál a jediné z čeho jsem měla obavu bylo, že nevím kdy nasadit masku. Naštěstí po cestě je spousta jiných průvodců a taky tzv. taxi, které vás vyvezou nahoru a ti mi poradí.

 

Taxi jsou vozíky, kterými se z hory sváží síra
a nahoru vzváží turisti,

což slouží jako další přivýdělek. Přišlo mi, že jdu snad úplně poslední, světla z ostatních baterek byla daleko přede mnou a tak jsem funěla a makala dál. Po chvíli začalo kopce ubývat a otevřel se mi nádherný výhled, pořád ještě zahalený tmou, ale noční obloha a vzdálená městečka - no jako z filmu. Cesta už vedla z volna do kopečka a v dálce se rýsovaly ohně, které slouží jako zázemí pro těžaře, takže jsem věděla, že jdu správným směrem. Vítr byl silnější a studenější a já došla na vrchol. Z kráteru toho moc vidět nebylo, ale co se nedalo přehlédnout, byly modré plameny několik metrů pod mnou. To je atrakce, kvůli které se sem chodí, ale dostat se k nim byl výkon jak pro kamzíka. Čelovku na hlavu, masku na obličej a opatrně jsem šplhala kamenitou necestou. Všechny skupiny už si to štrádovaly nahoru, na východ slunce, ale aspoň jsem měla plameny skoro pro sebe. Modré plameny šlehající kolem kráterového jezera. Wow. Věděla jsem, že východ slunce už nestihnu, ale tohle mi bude bohatě stačit.

 

Začalo se rozednívat, tma pomaličku ustupovala a mezi prvními paprsky slunce se rýsovala celá tahle nádhera v barvách.

 

Tyrkysové jezero obklopené žlutými skalisky a mně to začalo docházet.

 

Rozhlížím se vpravo i vlevo a bylo to jasné. Tohle je TO místo. Místo, které jsem dvacet let nosila v hlavě. To místo, které byl můj dětský sen. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Tohle je můj dětský sen. Do očí mi vyhrkly slzy a s naprostou pokorou, fascinovaná výhledem jsem tam stála a plakala. Vlastně tam spíš stála 10-ti letá Eri, nejšťastnější holka na světě, protože se jí zrovna splnil sen, který se nikdy neměl stát skutečností.

 
 

BROMO

Když jsem na super novém skůtru, půjčeném od úžasné dámy jménem Lata, vyrazila směr Mt. Bromo, nebyla jsem si moc jistá, co mě čeká. Mapy jsem sice prošla dostatečně, místní mi prozradili, že na Bromo vedou i jiné cesty než ty pro turisty, ale jsou prý strašně nebezpečné. Takže jediné rozhodnutí, které padlo, bylo

“hlavně nejet trasou pro turisty”.

 

Snažím se hledat vlastní zážitky, vlastní trasy a vlastní pohled na realitu. Co úplně nesnáším je takové to "skupino teď jděte tam, teď se podívejte támhle a teď si kupte tohle,” a proto jsem nechala na osudu, kam mě nasměřuje tentokrát.

 

Po nějaké hodince motání se okolo montrózní hory jsem narazila na ukazatel Bromo. Příšerná cesta plná kamení a děr mě navedla na krásnou asfaltovku. Ta se klikatila a stoupala po úbočí kopce, taková až Alpská silnička pro max jedno auto, vedoucí vesničkami, pralesem a mezi rýžovými políčky. Čím víc jsem stoupala, tím víc se cesta ztrácela v neprostupném mraku a během několika minut jsem viděla jen par metrů před sebe. Rychlost jsem snížila na 15km/h, protože ten sráz na okraji silnice mě celkem děsil, i když přes mlhu nebyl vidět. A to zdaleka nebylo to jediné. Začalo mrholit, silnice byla kluzká jako blázen a teplota klesla na dobrých 8°C a já si začala pohrávat s myšlenkou, že

tohle možná nebyl ten nejlepší nápad a že bych se asi měla vrátit.

Přede mnou i za mnou jen bílá mlha a cesta do nikam. Když už jsem se klepala tak, že se se mnou klepal celý skůtr, začalo se v mlze něco rýsovat. Úplně mokrá a zmrzlá jsem dojela k bráně Bromo Tengger National Park. Zaplatila jsem 600Kč vstup a v chatičce u místních se našli rukavice, šála a dokonce mi udělali kafe. Zvědavě se vyptávali, ale když jim došlo, že indonésky umím akorát poděkovat, dorozumívali jsme se rukama nohama. Nakonec jsem se společně smáli tomu, že se bláznivá holka z Evropy vydala sama na takovýhle výlet.

 

Po chvilce odpočinku jsem vyrazila znovu na cestu. Dalších 15 minut v nepropustné mlze. Statečně jsem jela dál, teplota se pomalu zvyšovala a můžu říct, že jsem cítila každý stupeň. Mlha začala ustupovat a mezi korunami stromů jsem zahlédla modrého nebe. Dojela jsem k domečku u kterého byl zapálený oheň, nakoukla dovnitř a ukázala na vyšlapanou cestu nad chajdou. Místní pokývali hlavou a já se jak malá holka rozběhla do kopce.

 

A bylo to tam, výhled na obrovský Tengger kráter s aktivní sopkou uprostřed, ze které stoupaly mračna dýmu. Výhled, který jsem se bála, že neuvidím. Ale zvládla jsem to, šťastná jako blecha

 

v zimních rukavicích v Indonesii s jedinečným výhledem
a bez jediného turisty.

 

 

BOROBUDUR

Ubytování jsem měla v kopci nad Yogyakartou, kam jsem se po úporných 11ti hodinách autobusem dostala za úplné tmy. Nejen, že už samotná cesta byla dost náročná, ale v polovině kopce

si řidič autobusu usmyslel, že dál už prostě nepojede

 

a tak mě i s kufrem vysadil při kraji silnice, uprostřed noci, tam někde na Javě. Měla jsem štěstí a všimla si mě skupinka teenagerů, kteří uměli anglicky a sehnali mi taxi. Ty další dva kilometry jsme zdolali za nějakých 5 minut a já jsem byla opravdu šťastná, že můžu padnout do postele. Tenhle kopec je aktivní vulkán Gunung Merapi (Hora Ohně) a je vyhledávaným cílem všech, kteří milují výhledy. Tentokrát ale právě vulkán nebyl mým plánovaným cílem.

 

Trvalo mi jeden den než jsem sehnala skútr, ale moje útočiště v odlehlé a klidné části města mi poskytlo spoustu prostoru k relaxaci a nabrání nových sil. Čekal mě totiž další neuvěřitelný zážitek na který jsem se strašně těšila. V dopoledních hodinách jsem nasedla na svého oře, vybavená pitím, offline mapou a samozřejmě dlouhými kalhoty a vyrazila směr Boroburdur. Na tenhle výlet jsem měla celý den a tak jsem dala přednost vedlejším silničkám před hlavní tepnou, která vede přímo před chrám. Na cestě už jsem byla dobré 2 hodiny a cíl stále v nedohlednu. Přibrzdila jsem u krajnice a začala zkoumat mapu, když  vedle mě  zastavil kluk v kožené bundě (bylo tak 35 stupňů) a vypadal jako by přijel z amerického filmu. Byl to místňák jménem Alan, úsměv od ucha k ucha a s výbornou angličtinou se začal ptát na všechno. Jenže já už měla trochu na spěch a tak jsem mu dala svůj kontakt na FB, že ten rozhovor dokončíme jindy. Zřejmě měl radost z mojí společnosti a tak mě vyvedl z té spleti uliček a nasměřoval k chrámu. 

 

Vstup do areálu byl 25 dolarů, nad čímž jsem ani na chvíli nezaváhala. Pro nákup vstupenek jsou tu dvě kasy. Jedna pro místní a jedna pro turisty. Ještě kontrola u brány a už jsem kráčela zahradami Boroburduru.

 

Sundala jsem si boty a šátkem zakryla kolena

a nerušeně směřovala ke budhistickému chrámu z devátého století.

Po vyhřátém tmavém kameni jsme stoupala skrze 9 teras. Podle tradice jsem i já obešla každé patro ve směru hodinových ručiček. Celý komplex totiž představuje budhistický kosmos a každý poutník by tu měl dodržovat určitá pravidla. S pocitem, jako by mě celou dobu sledovaly sochy Buddhy (je jich tu 504), které jsou skryté ve svých stúpách v horních patrech chrámu, jsem došla až na samý vrchol. K hlavní stupě, která symbolizuje Nirvánu a která je jediná prázdná.

 
  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann