SÍLA MYŠLENKY

na cestě do Los Angeles

Kdo by nechtěl mít v letadle trochu víc pohodlí?

Samozřejmě se to dá řešit první třídou, ale já bohužel nejsem z těch, kteří by si ji mohli dovolit a tak jsem se, unavená z trajdání po Londýně, usadila na sedačku vedle okénka a sílou své myšlenky se snažila postavit imaginární bariéru před ty dvě volné sedačky vedle mě.

'Ať už nikdo nepřijde, ať už nikdo nepřijde' jsem tiše mumlala, jako magické zaklínadlo a ono prd.... Během pár minut se můj výraz očekávání změnil v protáhlý obličej a páreček cestovatelů se začal organizovat na dvou místech vedle mě. Se zklamaným výrazem jsem je zvědavě okukovla. Snažili se narvat kytaru do přihrádky nad hlavou, rozmisťovali lahve s uhlíkovým filtrem, aby k nim měli během letu přístup a do kapsy na sedačce zvládli nacpat připravenou svačinu, nafukovací polštářek za krk, mobily, dobíječky i kosmetiku... Než slečna usedla vedle mě, začala dezinfikovat všechno v nejbližším okolí (čekala jsem že dojde i na mě)... smutně jsem se podívala na svoji mini-poloprázdnou dezinfekci, která se houpala zavěšená na sedačce přede mnou a povzdechla si nad tím, že možná nejsem až tak zkušený cestovatel, protože tihle dva byly opravdu perfektně vyzbrojeni na 11ti hodinový let.

 

Jejich příprava a rozmisťování věcí zabralo dost času, ale i tak se jim pořád nějak nedařilo usadit. Vzrušený rozhovor, přehrabovaní se ve věcech a najednou zaznělo něco o změně letadla...

 

What? v dalších pěti minutách už společně
s několika členy posádky vyndávali kytaru,
dezinfekce i další věci ze všech možných prost
or

a rozběhli se uličkou k východu.

 

Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Sedačky vedle mě zely prázdnotou. Vzápětí se ke mě přiřítili dva chlapíci v kvádrech. Poprosili mě posbírat všechny mé věci a jít stranou. 

No tak snad mě ještě nechtějí přesadit? Já přece byla hodná.

Ale přesazování se nekonalo, jen totální prohlídka sedadel a prostorů v nejbližším okolí. Když se jeden z tajných agentů konečně postavil na nohy, po tom co po čtyřech prolezl stísněný prostor okolo sedaček, usmál se, mrkl na mě a podotkl 'trošku jsme Vás upgarovali, teď máte celou řadu pro sebe'.

Kam ale zmizeli ti dva cestovatelé?
Snažila jsem se zahnat představu, že síla mojí myšlenky opravdu pomohla získat volné sedačky. Nebo jsem snad ty dva nebožáky zahnala svým napučeným výrazem...  Z mého dumání mě ale vyrušil hlas stewarda a informace, že budeme mít trochu zpoždění, protože dva z pasažérů museli vystoupit a teď jim dohledávají kufry. Oni totiž tihle dva perfektně připravení cestovatelé nechali někde na terminálu MacBook a Iphone. Doufám, že vše našly a že v dalším letu měli celou řadu jen pro sebe.

 
 

Asi hodinu jízdy autem od LA leží městečko Santa Barbara. Ideální místo k relaxaci a jako stvořené na důchod. Místní to tu nazývají americkým rájem a svůj domov tu našlo i mnoho celebrit jako třeba Ellen DeGeneres, Al Gore nebo Drew Barrymore. Právě tady jsme se rozhodli relaxovat, pracovat a naplánovat další dobrodružství. Na tři týdny jsme se ubytovali v Coast Village Inn a užívali si zaslouřený „důchodcovský“ lifestyle. Procházky po pláži, výlety na kole, vyhlídky z neskutečného pohoří Santa Ynez, vinné sklípky, nepřeberné množství restaurací a kaváren a neskutečné porce mexicko/amerického jídla.

Hned přes ulici od našeho Inn jsem si oblíbila džusárnu Blenders a musím říct, že jsme se tam zastavili téměř každý den. Pokud milujete smoothies, stejně jako já, pak tohle místo nesmíte vynechat a jak jsem zjistila, nejen kvůli drinkům.

Ve středu jsem se vzbudila celkem brzo a na emailu mě čekala hromada práce, za oknem už zářilo slunce, ale mě bylo jasné, že se dnes od kompu nezvednu. Steeven si všiml mého soustředěného a trochu vystresovaného výrazu a aby mi ulehčil, rozběhl se do našeho oblíbeného obchůdku. Když jsem mu za pár minut otevírala dveře, měl plné ruce kelímků, že by ani nemohl vzít za kliku. Postavil přede mě Blue Orange a jen tak mezi řečí prohodil

 

„V Blenders jsem potkal Katy Perry.“
Zabraná do práce jsem hned nevstřebala informaci, ale po pár minutách jsem vyskočila ze židle a zakřičela „Cože, koho jsi potkal?“ 
„Katy Perry, asi má ráda stejné smoothie jako ty!"

Pro kluka z LA je celebrita tohoto typu na denním pořádku, ale já měla sto chutí rozběhnout se přes ulici a říct si o fotku. Ale jak se znám, asi by mi to nakonec stud nedovolil a jen bych zůstala koukat s otevřenou pusou. No, tak to vidíte, jednou si nedojdu pro smoothie a hned propásnu Katy Perry.

 

 

LOS ANGELES

LA nikdy nebylo na mém TOP listu a tak jsme neměla žádná velká očekávání, když se před námi objevila nekonečná plocha zářivých světel na cestě ze Santa Barbary. Projíždět městem, kde za každým rohem čeká filmová lokace, ale rychle změnilo moje rozpoložení.  Místa, které si oblíbil Quentin Tarantino, schodiště z Pretty Woman, policejní stanice kde vtipkoval Policajt z Beverly Hills, nebo pláže z Bodu Zlomu. Téměř okamžitě jsem si připadala jako ve filmu. Měli jsme tak trochu štěstí, právě se rozjížděla pandemie COVID a tak město, které je běžně nacpané k prasknutí, bylo vlastně liduprázdné a nepříjemnosti, jako dopravní zácpy a dlouhé fronty v restaurace, nás úplně minuly.

Cítila jsem se jako jediný turista ve městě, když jsem se procházela po chodníku slávy a snažila se nevynechat ani jednu hvězdu. Úsměv od ucha k uchu jsem měla, když jsme se courali po Venice Beach nebo Beverly Hills a hlavně každé ráno, když jsem usrkávala kávu s výhledem na nápis Hollywood.

Bylo neuvěřitelné, jak hladce naše objevování LA probíhalo. I zaparkování auta na Sunset Bulevard, šlo až překvapivě hladce. Objevili jsme volné místečko, které bylo k dispozici každý den a jediné co mi dělalo vrásky,

že se vedle našeho Mini uvelebila rodinka bezdomovců.

 

Ano, i tohle je tvář LA. Život na ulici je tu na denním pořádku a rozhodně si to nepředstavujte jako u nás. Stanová městečka najdete na těch nejexkluzivnější místech a dá se říct, že lidé mají ve svých stanech trvalé adresy. Steeven si ale z našich nových „spoluparkujících“ nic nedělal a tak jsem se během těch pár dní začala s nocležníky normálně zdravit.

Dva týdny v LA utekly jako voda a už za méně než 24 hodin nás čekal odlet do prosluněného Mexika. Věděli jsme, že to stíháme tak tak. Evropa už měla uzavřené hranice a byla jen otázka času, kdy se něco podobného začne dít v Mexiku a USA. Potřebovali jsme ještě nakoupit pár maličkostí a odvézt auto ke Steevenově mamince, kde na nás počká, něž se vrátíme. S mátovou kávou jsme si vyšlapovali k našim povědomým stanům, ale jen co jsme zatočili do známe ulice,

 

oba jsme zkameněli hrůzou.

Nikde ani noha. Ani stanové městečko, ani nocležníci, ale ani naše auto. Tak tohle vypadá na pěkný průser. Během pár minut jsme oběhli nejbližší ulice, jestli jsme nezaparkovali někde jinde, ale Mini nikde. Velký vykřičník mi blikal v hlavě jako blázen a představa, že budeme řešit ukradené auto, pár hodin před odletem, nebyla zrovna nejpříjemnější.

Po nekonečných minutách hledání a diskutování, jsme se rozhodli vrátit do našeho hostelu (komunity), najít příslušná telefonní čísla a hlavně doklady k autu. Steven s ustaraným obličejem usedl k počítači a začal žhavit drát. Já jsem vyrazila do obchodu, abych trochu odlehčila situaci dobrou snídaní. S igelitkou v ruce a hlavou plnou těch nejhorších scénářů, jsem se vracela známou ulicí. Do očí praštila paní, která něco sundávala z pouliční lampy. Ne, že by to tady bylo nějak výjmečné, ale nějak jsem od ní nemohla odtrhnout oči. Když jsem se konečně přiblížila a mohla přečíst, co je na plakátu napsáno, akorát ho strkala do tašky. Jediné co jsem postřehla byl nápis Marathon.

“No tak tohle by mohla být ta záhada,” zrychlila jsem tempo a jen co jsem otevírala dveře k dlouhému schodišti, volala jsem na Steevna, ať se podívá na stránky LA Marathonu. Vyběhla jsem schody, Steeven se divil co na něj pokřikuji a s úsměvem od ucha k uchu říkal “Našel jsem ho, jedu ho vyzvednou.”

 

Byl to ten proklatý Marathon a stálo nás to 300 dolarů, ale auto bylo na světě. V LA si asi myslí, že stačí jeden plakát na 50 ulic. Tak jsme my a další stovky aut přispěly do městské kasičky. A co z toho plyne? Pozor na běžce, jsou nebezpečnější než bezdomovci.

 

 

 

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann