LA nikdy nebylo na mém TOP listu a tak jsme neměla žádná velká očekávání, když se před námi objevila nekonečná plocha zářivých světel na cestě ze Santa Barbary. Projíždět městem, kde za každým rohem čeká filmová lokace, ale rychle změnilo moje rozpoložení.  Místa, které si oblíbil Quentin Tarantino, schodiště z Pretty Woman, policejní stanice kde vtipkoval Policajt z Beverly Hills, nebo pláže z Bodu Zlomu. Téměř okamžitě jsem si připadala jako ve filmu. Měli jsme tak trochu štěstí, právě se rozjížděla pandemie COVID a tak město, které je běžně nacpané k prasknutí, bylo vlastně liduprázdné a nepříjemnosti, jako dopravní zácpy a dlouhé fronty v restaurace, nás úplně minuly.

Cítila jsem se jako jediný turista ve městě, když jsem se procházela po chodníku slávy a snažila se nevynechat ani jednu hvězdu. Úsměv od ucha k uchu jsem měla, když jsme se courali po Venice Beach nebo Beverly Hills a hlavně každé ráno, když jsem usrkávala kávu s výhledem na nápis Hollywood.

​

Bylo neuvěřitelné, jak hladce naše objevování LA probíhalo. I zaparkování auta na Sunset Bulevard, šlo až překvapivě hladce. Objevili jsme volné místečko, které bylo k dispozici každý den a jediné co mi dělalo vrásky,

že se vedle našeho Mini uvelebila rodinka bezdomovců.

 

Ano, i tohle je tvář LA. Život na ulici je tu na denním pořádku a rozhodně si to nepředstavujte jako u nás. Stanová městečka najdete na těch nejexkluzivnější místech a dá se říct, že lidé mají ve svých stanech trvalé adresy. Steeven si ale z našich nových „spoluparkujících“ nic nedělal a tak jsem se během těch pár dní začala s nocležníky normálně zdravit.

​

Dva týdny v LA utekly jako voda a už za méně než 24 hodin nás čekal odlet do prosluněného Mexika. Věděli jsme, že to stíháme tak tak. Evropa už měla uzavřené hranice a byla jen otázka času, kdy se něco podobného začne dít v Mexiku a USA. Potřebovali jsme ještě nakoupit pár maličkostí a odvézt auto ke Steevenově mamince, kde na nás počká, něž se vrátíme. S mátovou kávou jsme si vyšlapovali k našim povědomým stanům, ale jen co jsme zatočili do známe ulice,

 

oba jsme zkameněli hrůzou.

​

Nikde ani noha. Ani stanové městečko, ani nocležníci, ale ani naše auto. Tak tohle vypadá na pěkný průser. Během pár minut jsme oběhli nejbližší ulice, jestli jsme nezaparkovali někde jinde, ale Mini nikde. Velký vykřičník mi blikal v hlavě jako blázen a představa, že budeme řešit ukradené auto, pár hodin před odletem, nebyla zrovna nejpříjemnější.

Po nekonečných minutách hledání a diskutování, jsme se rozhodli vrátit do našeho hostelu (komunity), najít příslušná telefonní čísla a hlavně doklady k autu. Steven s ustaraným obličejem usedl k počítači a začal žhavit drát. Já jsem vyrazila do obchodu, abych trochu odlehčila situaci dobrou snídaní. S igelitkou v ruce a hlavou plnou těch nejhorších scénářů, jsem se vracela známou ulicí. Do očí praštila paní, která něco sundávala z pouliční lampy. Ne, že by to tady bylo nějak výjmečné, ale nějak jsem od ní nemohla odtrhnout oči. Když jsem se konečně přiblížila a mohla přečíst, co je na plakátu napsáno, akorát ho strkala do tašky. Jediné co jsem postřehla byl nápis Marathon.

“No tak tohle by mohla být ta záhada,” zrychlila jsem tempo a jen co jsem otevírala dveře k dlouhému schodišti, volala jsem na Steevna, ať se podívá na stránky LA Marathonu. Vyběhla jsem schody, Steeven se divil co na něj pokřikuji a s úsměvem od ucha k uchu říkal “Našel jsem ho, jedu ho vyzvednou.”

 

Byl to ten proklatý Marathon a stálo nás to 300 dolarů, ale auto bylo na světě. V LA si asi myslí, že stačí jeden plakát na 50 ulic. Tak jsme my a další stovky aut přispěly do městské kasičky. A co z toho plyne? Pozor na běžce, jsou nebezpečnější než bezdomovci.

 

 

 

​