Co nevynechat v . . .
SANTA BARBARA
Kalifornie
V Panamě jsem strávila 6 týdnů a utekly jako voda. Tři týdny jsem se pečlivě věnovala studiu španělštiny v Panama city, v místní jazykovce ve staré části města – Casco Viejo (1673) a každý den jsem se doslova procházela historií.
Panama city je zvláštní město s ještě zvláštnější atmosférou. Jako by bylo rozděleno na několik částí – stará, pro chudé a bankovní city. Z jedné části do druhé se dostanete během několika kroků a tak se mi nejednou stalo, že jsem se ocitla doslova vedle slumu, kde mě aktivně zastavila policie, abych tudy nechodila. Tohle 4 milionové město je známé pro své party, drogovou aktivitu a také kriminalitu, ale toho já jsem svědkem nebyla. Naopak, během karnevalu, jsem u zábran musela odevzdat doslova všechno, co jsem měla u sebe a nikde jsem ani náznakem nezahlédla sebemenší problém.
Co se lidí týče, nějak nevím, kam je mám zařadit. Jejich pohledy zrovna příjemně nepůsobí, ale jakmile se s nimi dáte do řeči, stanou se z nich velmi vřelí rádci. Žijí si svým vlastním životem, který je jiný, než jaký známe z Evropy. Milují místní loterii,
procházejí se po ulici s natáčkami na hlavě
a nebo jenom v županu.
Co určitě stojí za návštěvu je ostrůvek Taboga, na který se dostanete z Panama city pomocí ferry a jízda trvá asi 30 min. Tenhle mini ostrůvek nabízí úžasný výhled na skyline Panama City a zároveň vylidněnou pláž, kde si můžete usrkávat kokos za dva dolary.
Tím největším lákadlem je ovšem nedaleký Panamský kanál, kam jsem vyrazila hned první víkend.
Panama ovšem nabízí víc než jen tuhle světoznámou památku o tom jsem se přesvědčila na vlastní kůži. Na tři týdny jsme si pronajala auto a vyrazila na roudrip Panamou. Dostala jsem různá varování: hlavně se vyhnout Portobello, město plné drog. Rozhodně nejezdi k hranicím s Kostarikou, tam už zmizelo x lidí za nevyjasněných okolností a ať tě ani nenapadne jezdit přes Fortuna forest reserve. No tak můžete hádat, jak můj výlet Panamu vypadal a nebo si to přečtěte v dalších příbězích:)
Kdo by neznal Panamský kanál, jeden z inženýrských divů světa. Teprve až tady jsme pochopila, jak velkolepé dílo to je, a jak neuvěřitelný převrat v dějinách způsobil. Pokud zavítáte do Panama city, pochopíte, že slovo kanál, se tu skloňuje snad ve všech pádech. I já jsem chtěla tohle veledílo vidět na vlastní oči a tak netrvalo dlouho a už jsem nasedala do lodičky na jeho břehu.
Tenhle výlet ale nebyl jen o kanálu, ač je to zážitek sám o sobě. Naše lodička nás zavezla také ke kraji pralesu Darién, který není běžnému obyvatelstvu přístupný a svého času sloužil pro trénink astronautů NASA v rámci takzvaného Astronauts Survival Training. A právě na tomhle břehu,
ve stínu mohutných stromů, žije domorodý Embera kmen,
který jsme navštívili. Dnes jsou bohužel už spíše atrakcí pro turisty, protože díky všem vládním zákazům do pralesa takřka nemohou vkročit a tak jsou pro ně naše návštěvy hlavním způsobem obživy. Naštěstí pořád udržují původní tradice a zvyky a čeho jsem si všimla hned na začátku, že všichni mají dokonalou plet, bez jediného chlupu. Zkoumavě jsem pozorovala, když se kolem nás motali a tančili a přišlo mi, že vypadají spíše jako z reklamy na Gillete.
Na závěr nás náčelník vzal na procházku lesní stezkou, aby nám ukázal pár moudrostí a triků, díky kterým místní kmen dokáže přežít i v neprozkoumaných hlubinách zdejšího pralesa. Díky téhle mini procházce už dnes poznám strom, který sobě drží vodu, vím jak odlišit jedlé a otrávené plody, ale jeden SUPER trik jsme se s otevřenou pusou dozvěděli, až u naprosto nenápadně vyhlížejícího stromu. Pro Emberany je posvátný a každý z osady, kdo dosáhne 13ti let, musí projít posvátnou očistnou kůrou. Dotyčný zůstane jeden týden zavřený v chatrči bez kontaktu ostatních, kde medituje a prochází očištěním,
kdy se musí koupat v odvaru právě z kůry z tohoto stromu. Na naše poměry je to takové týdenní spa. No jenže, přesně tahle koupel způsobí, že dotyčný se stane dospělým, připravený na život a hlavně,
že už se nikdy nemusí starat o své ochlupení,
protože po téhle proceduře mu přestane růst…
Jasně, že jsem se okamžitě zeptala, zda bych se téhle procedury nemohla zúčastnit, no a teda nekoukali na mě úplně nadšeně, takže zase nic....
Když jsem parkovalo půjčené auto na velmi provizorním oploceném plácku, kterému tady v Almirante říkají hlídané parkoviště, byla jsem dost nervózní. Ten týpek s kšiltovkou a řetězem na krku, kterému jsem zaplatila na několik dní dopředu, ve mně taky nevzbuzoval moc důvěry, ale jiná možnost jaksi není. Po svých už jsem došla do 3 minuty vzdáleného přístavu, což je dřevěná chata na kůlech, kde jsem společně s dalšími cestovateli, převážně místními, čekala na svůj spoj.
Počasí zrovna nenasvědčovalo tomu, že tohle bude rajská dovolená, ale když už jsem tu, tak jedu. Šedivé mraky mi dovolily vidět jen málo, když jsme se na rozhoupané lodi přibližovali k hlavnímu ostrovu Bocas del Toro. Nicméně pestrobarevné dřevěné domky, které stojí doslova na vodě, jsem zaregistrovala i přes ten nával deště.
„Tak tady strávím jednu noc a pak se uvidí.“
Většina podniků, kde se dalo sehnat jídlo, otevírala až po páté, čímž je dost zřejmé, že tenhle ostrov žije hlavně v noci. Party atmosféra, předražení pokojíčky, potápění, ostrůvky a non stop mejdan… noo tak nějak mi to připomíná cirkus a tak ještě v noci jsem sedla k mapě a snažila se najít něco trochu víc „pro mě“. Chvíli jsem váhala, když jsem si všimla bydlení na jiném z ostrovů, Isla Cristobal, který je od tohohle bláznivě turistického marastu trochu vzdálený, ale delfíní zátoka přímo před volnou chatkou mi to ulehčila.
Druhý den jsem nasedla na vodní taxi a vyrazila do 15 minut vzdálené nové destinace. Jinak než na lodích se tady totiž cestovat nedá, ale z jednoho ostrovu vidíte na jiný, takže i ti, kteří trpí mořskou nemocí, tohle zvládnou. A v ten moment, kdy jsem usedla do malé lodičky, jako by se všechno změnilo. Temní mraky se rozestoupily, voda klidná byla neuvěřitelně klidná a v modrém nádechu se dalo jen těžko říct, kde přechází v blankytnou oblohu. Když jsme kotvili na molu, bylo mi jasné, že tohle je můj ráj.
Tři bambusové chatky na břehu ostrova, dvě mola s houpacími sítěmi, zahrada plná barevných květů a
první kdo mě doslova běžel přivítat, byl modrooký snědý fešák,
labrador jménem Miro.
Mini rezortík vlastní úžasná dáma z Francie, která tu žije už několik let a kompletně se stará o celé zázemí. Není tu ani vidu ani slechu po nějaké párty a já měla ještě o to víc štěstí a tuhle nádheru měla sama pro sebe. Na mole jsem cvičila jógu, přes poledne procházka s Mirem skrze zahrady ale i dostupnou část ostrova, polehávání s knížkou v houpací sítě, sledování kolibříků, kteří společně s motýly poletovali kolem, občas jsme nakrmila gekona, který přišel na návštěvu a zbytky od snídaně jsem rozhazovala po mořské hladině a sledovala neuvěřitelně barevné hejno rybiček, které se o moje nedojedené zbytky postaraly během pár vteřin. Pro mě je tohle místo naprostý ráj…
Asi 70 km od Panama city se nachází městečko Portobelo a jelikož já houby miluju, potřebovala jsem se tam podívat.
Ne, ale teď vážně. Původně ‘Puerto Bello (krásný přístav) pojmenoval Columbus v roce 1502 při své zastávce. Městečko, které je dnes pod ochranou UNESCO, bylo nejednou v obležení pirátů a samotný Sir Francis Drake se ho pokusil srovnat se zemí, no a když sem dorazil i Francis Drake, tak já musím taky.
Po cestě jsem projela nechvalně známým městem Colon, kde se nedoporučuje ani zastavit. Na silnici mě párkrát překvapili tanečníci, kteří zpomalí provoz a žebrají o peníze. Jenže já fakt nevím jestli je to nějaká přepadovka a tak jsem dělala, že nevidím neslyším, protože kraj, ve kterém teď jedu, není zrovna ten nejbezpečnější.
O několik desítek minut později, už jsem parkovalo auto na kraji silnice a takřka před branou do pevnosti. Tahle oblast není zrovna vyhlášená turismem a má to své důvody a tak tu parkovací místa moc nehledejte. Ale
pokud sháníte jachtu, kterou už nikdo nepotřebuje,
pak jsme na správném místě.
Nové, staré, skoro utopené a ani si netroufám hádat, kolik z nich už leží na dně. Ten mini záliv je pohřebištěm jachet a otázka proč vysela ve vzduchu. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat… Když jsem si sedala na jeden z kanónu, prošel kolem mě průvodce s mini skupinkou a úsměvem dal najevo, ať se připojím. Příběhy, které vyprávěl a které se děly přímo na místech, kde teď stojím byly neskutečné, krvavé, plné dobrodružství, zrad a naděje, ale momentálně tu probíhá jeden z těch největších bojů a to proti drogovým kartelů. Ty jachty totiž sloužily jako převozníci z Columbie a po splnění úkolu už nejsou potřeba. Portobelo se tak stalo oblíbeným překladištěm a právě to způsobilo i úpadek a minimální turismus v okolí. I přes neskonale krásnou přírodu a výhled, historickou pevnost a dokonce kostel s vyobrazením černého Ježíše, se tady po turistech slehla zem. Bohužel je skoro 90% drogově závislá a ti co nejsou, ti drogy prodávají a právě tenhle fakt není zrovna lákadlem…
V Panamě najdete luxusní restaurace, ale i pouliční trhy. Za mě opět vyhrála ta ulice😊 Místní atmosféra, barevnost a neustávající ruch. Samozřejmě nepřeberné množství tropického ovoce a vůně grilovaného masa. Podařilo se mi navštívit food festival v Panama city, tak mám několik typů. Které byste neměli v Panamě vynechat.
Sancocho – tradiční polévka je jako hodně silný český vývar. V Sancocho najdete kuřecí i hovězí a místo plátku chleba dostanete tortillu
Ropa Vieja – je velmi tradiční panamské jídlo a pokud máte rádi guláš, pak vám bude chutnat. Směs koření a hovězího masa se dlouze vaří a následně se konzumuje k snídani, obědu i večeři
Tostones - pokud jste se s touhle přílohou ještě nesetkali, tak honem na trh. Tostones jsou placičky ze smažených banánů. Představte si to jako něco mezi bramborákem a brambůrkem, ale prý je tahle verze zdravější
Chicheme - Drink, který seženete v každé restauraci. Kukuřičný nápoj s mandlovým mlékem a vanilkovou příchutí.
cestovatel cestovní blog cestování cestovní doporučení příběhy z cestování cestovní dobrodružství cestovatelský deník cestovat cesta turismus dovolena turista Panama