Jsem grafik a svoji práci miluju. Sice se to nezdá, ale občas je opravdu nelehké skloubit moje pracovní nasazení s cestováním. Naštěstí, už jsem se během těch x let, co žiju jako digitální nomád, naučila své výlety plánovat téměř na minutu. Steeven říká, že mám absolutní German style a preciznost je pro mě opravdu na prvním místě. Neumím si představit, že bych nedodržela slíbený termín a neposlala splněné zakázky v čas. Stejně tak tomu bylo i při mém roadtripu Mexikem, jenže někdy člověk opravdu nedomyslí nejhorší scénář.

 

Ten den jsme ujeli 400 km. Z nádherné vily na útesu vedle národního parku

 

Huatulco, až do vesničky Puerto Aristo.

 

Cestou nás nepotkaly ani kolony ani žádné příšerné silnice, a tak jsme do nového bydlení dorazili ještě za světla. Stihli jsme navštívit místní záchranou želví stanici. Pláž v Puerto Aristo je jedna z těch, kam možské želvy kladou svá vejce. a proto jsem tohle misto nemohla nepodpořit.

 

Tentokrát bez klasického stresu, jsem před sedmou pustila počítač, objednala mexickou večeři a mohla se vrhnout do práce. Všechno klapalo jako hodinky, práce mi šla od ruky a když už se blížila 11tá hodina, byla jsem téměř hotová a spokojená s výsledkem. Ještě znovu zkontrolovat všechny detaily a můžu krásně na čas odeslat svůj výsledek. Klikla jsme na ikonu uložit a v tu chvíli všechno kolem nás zhaslo a ztichlo. Netrvalo dlouho a přispěchal číšník s baterkou, aby nám oznámil, že vypadla elektřina.

 

“A jak dlouho to bude trvat?” ptala jsem se dost nervózně.

“Tak to netuším, možná do rána.”

​

To, že nejde elektřina, nebyl zas takový problém, když pracuji na notebooku s nabitou baterií, ale opravdový problém byl internet.  Místní wifi samozřejmě přestala fungovat a jak jsem za chvíli zjistila, v naší lokaci vypadlo všechno, i mobilní signál, takže i můj back-up, mobilní data, nefungoval. To byl ale super průser, protože jsem do půl hodiny potřebovala odeslat svou práci. V tuhle noční hodinu byla i recepce k ničemu. Noční směna nemluvila anglicky, ale z toho mála, co jsem pochytila, bylo jasné, že internet a elektřina není a nebude. Takže jsme v 11 večer skočili, po pár drincích, do auta a museli dojet do prvního města, kde budou svítit lampy. Bylo to 40 minut plných stresu, malých infarktů a dost zešedivělých vlasů, než jsem dojeli do města Tonalá. Našli jsme otevčený bar s wifi, na uklidněnou jsem si objednala tequilu a po odeslání emailu se bavilo pokukováním po místních. Nicméně jsem prvně poslala svoji práci s hodinovým zpožděním, protože někdy se všechno prostě naplánovat nedá.