Země známá pod dvěma jmény – Myanmar, ale také Barma, byla před rokem 2011 turistům téměř nedosažitelná. Zahalená tajemstvím, ale především hrůzou vojenské diktatury. Od roku 2011 má Barma prezidenta a parlament, ale i nadále má armáda výrazný podíl na moci.

 

Příběhů z doby, kdy byla moc pevně držena v rukou armády, je mnoho, ale ne mnoho se jich vypráví nahlas.

 

Mě náhoda přivedla ke stejnému stolu se 3mi místňáky

 

asi ve věku mého taťky. I přesto, že se rozmýšleli, kolik mi toho můžou vyprávět, pro představu mi to úplně stačilo. Dost mi jejich příběhy připomněly dobu našeho komunismu – cenzura, členství ve straně, zastrašování, věznění nepohodlných, nucené práce…

V roce 2007 tu proběhla tzv. Šafránová revoluce, jejímiž tvářemi byli hlavně mniši a jejich šafránová roucha.

Nejznámější osobností Barmy je stále Aun Schan Su Ťij, která roku 1991 získala Nobelovu cenu míru.

 

 

I přesto, jak hrůzostrašnou historii má tahle země za sebou, její obyvatelé jsou velmi slušní a poctiví lidé. Ve většině případů Buddhisti. Běžně tady potkáte muže i ženy v tradiční sukni longy. Dívky na místo makeup používají Tanaku – takové blátíčko, které slouží především jako ochrana pleti, ale i dekorace.

 

Dalším překvapením byla dostupnost a rozšířenost Betelu. Žvýkají ho všichni a koupíte ho všude. No není se co divit, přece jen tahle droga tady má tradici už 2000 let.

 

A jak poznáte v Barmě opravdovou lásku,

když si muž vyjme betel z pusy.

 

Tím vlastně aspoň na chvilku překonává svoji neskutečnou závislost.

 

A pár pravidel:

Na posvátná místa jedině bez bot (zahalená kolena a ramena)

Pokud sedíte nesměřujte chodidla  k soše Budhy, k oltaři ani k ostatním osobám.

 

Yangon, hlavní město Myanmaru mě přivítalo opravdu šokovým zážitkem. Už když jsem vyrazila do ulic, cítila jsem se jako na jiné planetě. Jako bych byla jediná bíla v širokém okolí, jediná kdo nemá schované nohy a kdo nemá obličej pomatlaný nějakým bahnem. Prostě totální vetřelec… domorodci na mě koukali a usmívali se, ale

 

pocit, že tu nemám co dělat, mě naprosto pohltil!

 

Po několika minutách couraní se na mě nalepili dva kluci. Vypadali, že jdou ze školy, ale po půl hodině a několika náhodných odbočeních, mi byli pořád za zadkem! Nedalo mi to a zeptala jsem se o co je. Začali se mnou hodně slabou angličtinou komunikovat, ale na poznámky, že chci jít sama a ať za mnou nechodí, nereagovali… Říkali, že jim je 16 a že tak chodí po městě. Několikrát vytáhli z kapsy kalkulačku a předstírali, že mají velmi důležitý telefonní hovor a ano, mobil to opravdu nebyl! Další úskočný manévr byla kavárna. Ani po půlhodině vysedávání a klábosení se ségrou přes messenger, se kluci nerozhodli odejit a čekali na mě před dveřmi. Co teď? Poslední záchrana je vrátit se do hotelu, tam se nedostanou a snad je to přestane  bavit. 

Jak jsem předpokládala. Kluci zůstali stát u vchodu a já vlezla do výtahu. Jenže když se dveře od výtahu otevřely v mém patře, kdopak tam nestál? Nechápu, kde se tam vzali. Ale čekali na mě s dotazem, jestli je to moje patro a jaké mam číslo pokoje...

 

To už jsem začala hulákat,že tohle už je trochu moc. Jenže ani tomuhle nerozuměli a další dotaz už me úplně odzbrojil:

"Můžeme za tebou v noci přijít?"

Moji odpověď "What? No!!!" asi nečekali! Vypadali, že mají na krajíčku a já teda vůbec nechápu, o co tady šlo…  byli to prostituti? Zloději? Nebo jen viděli nějaký evropský porno a mysleli si, že tenhle postup je normální??  Vyděšená jsem utekla do pokoje, zavřela, zamkla, zajistila řetízek na dveřích a přemýšlela, co teď... 

 

Po šílené zkušenosti z prvního dne jsem se rozhodla dát Yangonu druhou šanci. Hlavně na sebe nepoutat  pozornost a ideálně se zahalit od hlavy až k patě. "Potřebuju kalhoty!" Jenže tady v hostelu asi žádné nekoupím. Nedá se nic děla. Natáhla jsem si kalhoty od pyžama a vyrazila chytit Cyrcle Train. 

 

Dřevěná pryčna jako sedátko je za dvě koruny celkem dobrej kauf. Jen mě po těch třech hodinách dost bolel zadek. Nicméně to byla asi ta nejlepší ochutnávka místního běžného života. Lidé, zvěř, zboží, ale i občerstvení. Místní prodejci prochází vlakem a na těle mají zavěšený kompletní sortiment. Stačí si jen vybrat. Nudele a špízy zavěšené za pasem. Klobouky ze zeleniny i ovoce. Dokonce i zmrzlina se tu našla. Řekla bych, že mnohem lepší výběr než u nás. A o pestrosti spolucestujících ani nemluvím. Opravdu se bylo na co dívat a to tak, že jsem málem přejela svoji zastávku. 

Nejznámější místo ve městě. 99 metrů vysoká Shwedagon Pagoda. Stojí na osmi  Buddhových vlasech, ale ani to nezabránilo  zbudovat zábavný park přímo vedle ní. Abych se dostala do svatostánku, musela jsem použít vchod pro turisty, odevzdat boty a přes ramena si přehodit šátek.

 

Jen záře, žádný křik, shon, stress... Během pár vteřin jsem z velmi rušné silnice vstoupila do místa, kde se čas nepočítá. Ševelení modliteb, zpěv, zlato, mniši, turisti a nespočet vyobrazení Buddhy. Chladný kámen pod nohama mě doprovodil až k Monday Corner. Tady je totiž moje zastávka. Místo, kde i já můžu pronést tiché přání doprovázené malým rituálem.  Vodou polévám symboly, které jsou spojené s mým datem narození. Strážce a tygr. Ještě třikrát zazvonit a teď už je jen můžu čekat, jestli se mé přání splní.

 

je pět ráno a asi deset stupňů a já stojí na kraji silnice někde v Shan Hills. Společně s dalšími čtyřmi cestovateli čekáme na slíbený pick-up, který nás má vyzvednout po deseti hodinové cestě autobusem z rozpáleného Yangonu. Na tu zimu jsem opravdu nebyla připravená, ale co jsem si myslela, když chci vidět nejvýše položené jezero v Myanmaru. 

 

V hotelu v Nyaung Shwe jsou naštěstí na podobné situace zvyklí a tak jsem se mohla hned ubytovat a ještě na chvilku zalézt do postele. Nedočkavost a natěšení byly ale silnější než únava a tak jsem po pár hodinách sedla na hotelové kolo a rozjela se k Khaung Daing Natural Hot Springs. Nemalujte si to nijak růžově, to kolo bylo pravděpodobně z války a pokusit se na něm ujet těch 8 kilometrů, se žhavým sluncem v zádech, nebyla zrovna zábava. U stánku jsem si koupila tradiční klobouk a rozhodně šlapala dál. Odměnou mi byly 4 bazénky s horkou vodu, kde se během pár hodin vystřídali asi tři návštěvníci a tak jsem si mohla v klidu vychutnat zasloužený odpočinek.

 

Druhý den u snídaně jsem narazila na dvojici z Austrálie a Kalifornie a sedli jsme si tak, že jsme společně vyrazili prozkoumat jezero Inle. Na loďce, které se říká Long Tale, jsme obepluli místní vesničky, výrobnu stříbra a látek, market ale také plovoucí zahrady. Místo, kde se

 

na hladině ostrova pohupují záhony s rajčaty,

 

jahodami, květinami a vším možným, jsem popravdě vůbec nepochopila, protože jsme nebyli na mělčině, pod námi byla pěkná hloubka. Zastávku jsme udělali i v Indein Stupas, o kterých se vypráví, že je nechal postavit King Ashoka po Buddhově smrti.

Ale ten nejlepší pohled na jezero přichází až se západem slunce. Na obrovské vodní ploše se to pomalu začíná hemžit místními rybáři, kteří předvádí víc než akrobatické kousky. Tady se nenahazují pruty, tady se loví do prapodivných košů, které také slouží jako opora při řízení lodi. Rybář totiž na své mini lodičce balancuje na jedné noze a celé to vypadá spíš jako tanec, nebo nějaký posvátný rituál, než jako lov ryb. V západu slunce se navíc protahují stíny a vodní hladina odráží snad všechny barevné odstíny teplého slunce. Chlad začíná pomalu zalézat pod kůži a na druhé straně jezera vychází měsíc. A čas se zastavil. Tohle žádná fotografie nezachytí, tohle si uchovám ve svých vzpomínkách na věky.

 

V půl sedmé ráno mám většinou hlubokou půlnoc, ale tentokrát jsem byla víc než při životě. Do Baganu jsem autobusem dorazila okolo páté, ale jít spát bylo to poslední, co jsem chtěla. Seděla jsem na střeše hotelu, kde mi servírovali snídani. Byla jsem to ráno jediný host a bylo to  asi prvně v životě, kdy jsem snídaně nechala vystydnout..

 

S otevřenou pusou jsem zírala na planinu, která se rozprostírala, kam jen oko dohlédlo. Kouřový opar začal ustupovat, sluneční paprsky nabíraly na síle a přede mnou se rýsovaly obrysy desítek pagod. Vše bylo zalité sytě oranžovou barvou a já jsem se pokoušela uvědomit, jestli sním, nebo bdím. V ten moment se na obzoru vzneslo asi dvacet horkovzdušných balonů a to byla podívaná, na kterou se vyplatilo počkat.

 

Nejen východy, ale především západy slunce jsou tu nezapomenutelné a každá tahle podívaná se dá pozorovat z vrcholku pagody. Jen několik málo je dnes v Baganu návštěvníkům přístupných a proto jsou každý večer v obležení turistů, fotoaparátů, mobilů a selfie tyček. Jednoduše si k svatostánku dojedete na elektrickém skútru, který si můžete pronajmout a který perfektně poslouží i k prozkoumání těch dalších 3,5 tisíce pagod v okolí.

 

Bylo vážně prima  se znovu potkat s Editou a podniknout tohle dobrodružství společně. Před pár dny v Yangonu si právě ona  přisedla na mojí prázdnou židli a nové přátelství vzniklo raz dvě. Tahle padesátnice z Německa si každý rok bere tři týdny volna od práce i od rodiny a sama vyráží směr Asie. Má duši dobrodruha a velké srdce a přesně to nás dostalo do další nečekané situace.

 

Pro velký počet je mnoho pagod v Baganu označeno pouze čísly a většina z nich je také pro návštěvníky uzamčená. Zub času už se na těchto místech dost podepsal a tak by byla škoda nechat zničit další nástěnné malby a historické artefakty. Když jsme zvenčí okukovaly číslo 472, všiml si nás jeden z domorodců. Naprosto okouzlen Editou začal vyprávět spousty příběhů, které se vázaly k místní historii a vlastně i jeho životu. Vyloženě chtěl Editu zaujmout a když se zeptal:

 

"Chcete se podívat dovnitř?",

 

dost zaskočeně jsem na sebe zůstaly koukat. Pochopil, že mu asi zrovna moc nedůvěřujeme a z kapsy vytáhl obrovský svazek klíčů. Tenhle pán s hlubokýma modrýma očima, byl totiž místní správce a dokázal otevřít každou zamčenou pagodu v širokém okolí. Ten den nás vzal na místa, o kterých jsem ani nesnila. Když jsme kráčeli nedotčenými místy, přeříkával nám příběhy, které byly vykreslené na zdech. Upozorňoval na malé detaily, kterých bych si nikdy nevšimla a dokonce nám dovolil vstoupit do meditační místnosti mnichů, kam je vstup zakázán. Nevím jestli si vůbec uvědomoval, jak silný zážitek to pro nás byl a tak jsem mu po x společně strávených hodinách nabídla peníze za jeho čas a pohostinnost. Jenže on o tom nechtěl ani slyšet, věnoval nám vřelé objetí a popřál hodně štěstí. Tak snad se ještě někdy potkáme.... 

 

Moje poslední zastávka v Barmě a non-stop znějící píseň Road to Mandalay od Robbiho Williamse. Otrava jídlem a 14ti hodinnová plavba po řece Irrawaddy, mě vyřídila na dva dny a proto jsem musela Mandalay zvládnout tak nějak z rychlíku – v místní verzi – na kole. A ano, opět ten nejnovější model bicyklu a x-kilometrů, které jsem potřebovala prozkoumat.

 

Největší lákadlo v okolí měří 1.2km a od roku 1850 stojí nad jezerem Taungthaman, 

 

U Bein Bridge se tímto pasoval na nejdelší

a nejstarší týkový most na světě.

 

Při západu slunce byl v naprostém obležení turistů a tak bylo těžké se soustředit na tu krásu kolem. Mojí roztěkanosti si všiml "Tomáš Rosický". Ano, místní mnich v typickém bordovém hábitu, který mi tvrdil, že je to jeho původní jméno (každý mnich má své rodné a mnišské jméno, tím pádem má každý z nich dva pasy). Ať  to byla pravda  nebo ne, jeho životní příběh a vyprávění o Buddhismu, mi dovolilo zapomenout na ten mumraj kolem a já se nakonec vracela 12 km za úplné tmy. Moje super moderní kolo jaksi nebylo obdařeno světlem. Podobně jsou na tom i silnice okolo Mandalay.

 

Ještě mě čekal poslední bod na seznamu - Mandalay hill. Kopec v centru města, na který vede 1729 schodů, po kterých jsem i já stoupala na boso, abych si vychutnala svůj poslední západ slunce v Myanmaru. Když tahle dokonalá podívaná skončila obestoupilo mě 5 teenagerů v čele s mnichem s dotazem, co budu teď a zítra dělat. Nakonec z nich vylezlo, že jsou to studenti angličtiny a chtěli by trochu potrénovat. Strávili jsme spolu 2 hodiny. Kluci se ptali jaká je Evropa a jestli by tam mohli pracovat. Holky zase zajímalo oblečení, kosmetické prostředky a kluci po světě. Sem tam nějaké zaváhání, lovení slovíček, červenání se , ale hlavně spousta smíchu.

Přála bych si být v jejich věku, taky tak odvážná. Oslovit cizího člověka, protože potřebuju potrénovat angličtinu, ale v Evropě se tohle prostě nějak nehodí. Nasedla jsem na kolo, abych ještě někde stihla večeři a na hotel jsem se vracela už za naprosté tmy. Projížděla jsem tichým a prázdným městem. V tuhle noční dobu patřily ulice jen psům a mě, bláznivé turistce na kole.

 

Myslela jsem si, že v jídle mám celkem přehled. To co mi představil Myanmar, se mi pořád zdá jako nemožné. No řekněte sami 

Znáte nějakou Barmskou/Myanmarskou

specialitu a nebo restauraci?

 

Ani já jsem neznala a proto jsem okoukala doslova jako blázen na meníčka místních ‘restauracích’. To, že je v Myanmaru opravdu levno asi zmiňovat nemusím, ale pro představu: v opravdu drahé restauraci vás hlavní jídlo vyjde na 400kč, ale to mluvím o opravdu TOP turistických místech. Na ulici a v obyčejných hospodách jsem platila max 100kč a to spíš v hlavním městě, Yangonu. Nejlepší je, zajít si na jídlo jako místní, prostě na ulici.

Pro mojí první zkušenost jsem si vybrala bezpečně vyhlížející kuchyň, kterou jsem už nějakou dobu sledovala z okna hotelu. Musela jsem trochu okouknout jak to chodí, abych nebyla za úplného pitomce . Tahle restaurace byla několik shromážděných židlí a stolků na chodníku, Procházeli mezi nimi kolemjdoucí, ale i velmi zkušeně i obsluha. Když jsem dorazila já, byly všechny stolečky obsazené. Místní boss usadil na volnou židli vedle postaršího pána, který zvědavě a velmi nenápadně pokukoval. Nebyl samozřejmě jediný! Už když jsem přicházela, zaregistrovala jsem dost podivné zvuky od přísedících. Nebylo to vyloženě pohvizdování, spíš takový zvuk, jako když posíláte imaginární pusu. No nic, říkala jsem si, toho si nebudu všímat.

Během minuty přede mnou přistálo menu, kde jsem nerozuměla jedinému slovu. Jediné co bylo jasné, výběr je ze dvou možností. ‘Tak třeba vyberu číslo jedna’ . Super rychlá obsluha, to se musí nechat. Na stole mi přistála polévka, salát, maso (nemám tušení jaké) a rýže. Všechno to do mě zahučelo jako bych týden nejedla… Famózní jídlo… I můj spolusedící udiveně koukal, jak rychle všechno zmizelo… Teď už jen zaplatit a jdu na kutě. Snažila jsem se odchytit obsluhu, ale nic nefungovalo… mávání, pokukování, peněženka na stole… hmmm… a v tu chvíli můj přísedící udělal přesně ten zvuk, který jsem registrovala všude okolo,

 

zkuste si to, jako když chcete poslat vzdušnou pusu

Tak se tady totiž volá obsluha…

 

V Myanmaru jsem ochutnala spoustu nových věcí… Je to opravdu chudá země a dlouho byla dost odříznutá a pravděpodobně proto si tady vytvořili vlastní kreace z opravdu unikátních surovin, takže co nevynechat.

 

Tea Leaf Salad (Laphet Thoke) – jednoduše salát z čajových lístků, který se smíchá s další zeleninou, ořechy a rybí omáčkou (variací jsou stovky)

Laphet Thoke – dušená zelenina v pálivé fazolové omáčce

Plněné tofu,  nepřeberné množství salátů, Barmské curry a indické variace jsou taky špičkové.

cestovatel cestovní blog cestování cestovní doporučení příběhy z cestování cestovní dobrodružství cestovatelský deník cestovat cesta turismus dovolena turista  Myanmar Barma

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann