• White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann

Po šílené zkušenosti z prvního dne jsem se rozhodla dát Yangonu druhou šanci. Hlavně na sebe nepoutat  pozornost a ideálně se zahalit od hlavy až k patě. "Potřebuju kalhoty!" Jenže tady v hostelu asi žádné nekoupím. Nedá se nic děla. Natáhla jsem si kalhoty od pyžama a vyrazila chytit Cyrcle Train. 

 

Dřevěná pryčna jako sedátko je za dvě koruny celkem dobrej kauf. Jen mě po těch třech hodinách dost bolel zadek. Nicméně to byla asi ta nejlepší ochutnávka místního běžného života. Lidé, zvěř, zboží, ale i občerstvení. Místní prodejci prochází vlakem a na těle mají zavěšený kompletní sortiment. Stačí si jen vybrat. Nudele a špízy zavěšené za pasem. Klobouky ze zeleniny i ovoce. Dokonce i zmrzlina se tu našla. Řekla bych, že mnohem lepší výběr než u nás. A o pestrosti spolucestujících ani nemluvím. Opravdu se bylo na co dívat a to tak, že jsem málem přejela svoji zastávku. 

Nejznámější místo ve městě. 99 metrů vysoká Shwedagon Pagoda. Stojí na osmi  Buddhových vlasech, ale ani to nezabránilo  zbudovat zábavný park přímo vedle ní. Abych se dostala do svatostánku, musela jsem použít vchod pro turisty, odevzdat boty a přes ramena si přehodit šátek.

 

Jen záře, žádný křik, shon, stress... Během pár vteřin jsem z velmi rušné silnice vstoupila do místa, kde se čas nepočítá. Ševelení modliteb, zpěv, zlato, mniši, turisti a nespočet vyobrazení Buddhy. Chladný kámen pod nohama mě doprovodil až k Monday Corner. Tady je totiž moje zastávka. Místo, kde i já můžu pronést tiché přání doprovázené malým rituálem.  Vodou polévám symboly, které jsou spojené s mým datem narození. Strážce a tygr. Ještě třikrát zazvonit a teď už je jen můžu čekat, jestli se mé přání splní.