• White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann

V půl sedmé ráno mám většinou hlubokou půlnoc, ale tentokrát jsem byla víc než při životě. Do Baganu jsem autobusem dorazila okolo páté, ale jít spát bylo to poslední, co jsem chtěla. Seděla jsem na střeše hotelu, kde mi servírovali snídani. Byla jsem to ráno jediný host a bylo to  asi prvně v životě, kdy jsem snídaně nechala vystydnout..

 

S otevřenou pusou jsem zírala na planinu, která se rozprostírala, kam jen oko dohlédlo. Kouřový opar začal ustupovat, sluneční paprsky nabíraly na síle a přede mnou se rýsovaly obrysy desítek pagod. Vše bylo zalité sytě oranžovou barvou a já jsem se pokoušela uvědomit, jestli sním, nebo bdím. V ten moment se na obzoru vzneslo asi dvacet horkovzdušných balonů a to byla podívaná, na kterou se vyplatilo počkat.

 

Nejen východy, ale především západy slunce jsou tu nezapomenutelné a každá tahle podívaná se dá pozorovat z vrcholku pagody. Jen několik málo je dnes v Baganu návštěvníkům přístupných a proto jsou každý večer v obležení turistů, fotoaparátů, mobilů a selfie tyček. Jednoduše si k svatostánku dojedete na elektrickém skútru, který si můžete pronajmout a který perfektně poslouží i k prozkoumání těch dalších 3,5 tisíce pagod v okolí.

 

Bylo vážně prima  se znovu potkat s Editou a podniknout tohle dobrodružství společně. Před pár dny v Yangonu si právě ona  přisedla na mojí prázdnou židli a nové přátelství vzniklo raz dvě. Tahle padesátnice z Německa si každý rok bere tři týdny volna od práce i od rodiny a sama vyráží směr Asie. Má duši dobrodruha a velké srdce a přesně to nás dostalo do další nečekané situace.

 

Pro velký počet je mnoho pagod v Baganu označeno pouze čísly a většina z nich je také pro návštěvníky uzamčená. Zub času už se na těchto místech dost podepsal a tak by byla škoda nechat zničit další nástěnné malby a historické artefakty. Když jsme zvenčí okukovaly číslo 472, všiml si nás jeden z domorodců. Naprosto okouzlen Editou začal vyprávět spousty příběhů, které se vázaly k místní historii a vlastně i jeho životu. Vyloženě chtěl Editu zaujmout a když se zeptal:

 

"Chcete se podívat dovnitř?",

 

dost zaskočeně jsem na sebe zůstaly koukat. Pochopil, že mu asi zrovna moc nedůvěřujeme a z kapsy vytáhl obrovský svazek klíčů. Tenhle pán s hlubokýma modrýma očima, byl totiž místní správce a dokázal otevřít každou zamčenou pagodu v širokém okolí. Ten den nás vzal na místa, o kterých jsem ani nesnila. Když jsme kráčeli nedotčenými místy, přeříkával nám příběhy, které byly vykreslené na zdech. Upozorňoval na malé detaily, kterých bych si nikdy nevšimla a dokonce nám dovolil vstoupit do meditační místnosti mnichů, kam je vstup zakázán. Nevím jestli si vůbec uvědomoval, jak silný zážitek to pro nás byl a tak jsem mu po x společně strávených hodinách nabídla peníze za jeho čas a pohostinnost. Jenže on o tom nechtěl ani slyšet, věnoval nám vřelé objetí a popřál hodně štěstí. Tak snad se ještě někdy potkáme....