Čas na Bali letěl jako splašený a mně přišlo, že jsem Stevenovi nestihla nic ukázat. Když jsme se vraceli od vulkánu Batur sledovala jsem, jak se obloha pomalu zbarvuje do růžova a věděla, že na naší další zastávku, už moc času nezbývá.

​

Projeli jsme kopcovitou cestou a konečně dojeli do údolí. Když jsem s bolavým zadkem sesedla ze skútru byla už tma a co hůř? Na parkovišti jednoho z nejnavštěvovanějších míst na Bali nebyla ani noha a to nevěstilo nic dobrého.  U osvětlené brány přešlapovala sekjuriťák a trochu s podivem koukal kam si to štrádujeme. Obratem nás zastavil se slovy, že už je zavřeno a ať přijedeme zítra.

 

„Ale my zítra odjíždíme“ vyhrkla jsem

 

a i když to nebyla tak úplně pravda, čekala jsem na reakci. Bylo mi jasné, že tuhle zastávku už jindy nestihneme, a tak věřím, že můj výraz byl velmi zoufalý. Strážný se chvíli rozhlížel kolem sebe a pak nám s úsměvem uvolnil cestu. Byl to pro mě malý zázrak, když jsme se blížili k ikonickému vodnímu chrámu, který je zasvěcen bohyni jezera jménem Déví Danu.  Kameny dlážděná cesta nás dovedla k tmou zahalenému jezeru Beratan na jehož obrovské vodní ploše dominoval nasvětlený chrám - Ulun Danu Beratan. Jeho silueta se odrážela ve vodě, barevné odlesky se třepotaly v maličkých vlnkách a chvílemi to vzbuzovalo dojem, že chrám snad pluje po hladině. O tomhle pohledu bez turistů jsem se neodvažovala ani snít. Naprosto magické místo a o to víc pod rouškou tmy a ticha. Stáli jsme tu sami pod noční oblohou a nemohli se vynadívat na tu krásu, kterou jsme měli jen a jen pro sebe.