• White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann

BOROBUDUR

Ubytování jsem měla v kopci nad Yogyakartou, kam jsem se po úporných 11ti hodinách autobusem dostala za úplné tmy. Nejen, že už samotná cesta byla dost náročná, ale v polovině kopce

si řidič autobusu usmyslel, že dál už prostě nepojede

 

a tak mě i s kufrem vysadil při kraji silnice, uprostřed noci, tam někde na Javě. Měla jsem štěstí a všimla si mě skupinka teenagerů, kteří uměli anglicky a sehnali mi taxi. Ty další dva kilometry jsme zdolali za nějakých 5 minut a já jsem byla opravdu šťastná, že můžu padnout do postele. Tenhle kopec je aktivní vulkán Gunung Merapi (Hora Ohně) a je vyhledávaným cílem všech, kteří milují výhledy. Tentokrát ale právě vulkán nebyl mým plánovaným cílem.

 

Trvalo mi jeden den než jsem sehnala skútr, ale moje útočiště v odlehlé a klidné části města mi poskytlo spoustu prostoru k relaxaci a nabrání nových sil. Čekal mě totiž další neuvěřitelný zážitek na který jsem se strašně těšila. V dopoledních hodinách jsem nasedla na svého oře, vybavená pitím, offline mapou a samozřejmě dlouhými kalhoty a vyrazila směr Boroburdur. Na tenhle výlet jsem měla celý den a tak jsem dala přednost vedlejším silničkám před hlavní tepnou, která vede přímo před chrám. Na cestě už jsem byla dobré 2 hodiny a cíl stále v nedohlednu. Přibrzdila jsem u krajnice a začala zkoumat mapu, když  vedle mě  zastavil kluk v kožené bundě (bylo tak 35 stupňů) a vypadal jako by přijel z amerického filmu. Byl to místňák jménem Alan, úsměv od ucha k ucha a s výbornou angličtinou se začal ptát na všechno. Jenže já už měla trochu na spěch a tak jsem mu dala svůj kontakt na FB, že ten rozhovor dokončíme jindy. Zřejmě měl radost z mojí společnosti a tak mě vyvedl z té spleti uliček a nasměřoval k chrámu. 

 

Vstup do areálu byl 25 dolarů, nad čímž jsem ani na chvíli nezaváhala. Pro nákup vstupenek jsou tu dvě kasy. Jedna pro místní a jedna pro turisty. Ještě kontrola u brány a už jsem kráčela zahradami Boroburduru.

 

Sundala jsem si boty a šátkem zakryla kolena

a nerušeně směřovala ke budhistickému chrámu z devátého století.

Po vyhřátém tmavém kameni jsme stoupala skrze 9 teras. Podle tradice jsem i já obešla každé patro ve směru hodinových ručiček. Celý komplex totiž představuje budhistický kosmos a každý poutník by tu měl dodržovat určitá pravidla. S pocitem, jako by mě celou dobu sledovaly sochy Buddhy (je jich tu 504), které jsou skryté ve svých stúpách v horních patrech chrámu, jsem došla až na samý vrchol. K hlavní stupě, která symbolizuje Nirvánu a která je jediná prázdná.

tlacitka-java.gif
tlacitka-borobudur.gif
tlacitka-bromo.gif
tlacitka-Ijen.gif