• White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann

Když jsem parkovalo půjčené auto na velmi provizorním oploceném plácku, kterému tady v Almirante říkají hlídané parkoviště, byla jsem dost nervózní. Ten týpek s kšiltovkou a řetězem na krku, kterému jsem zaplatila na několik dní dopředu, ve mně taky nevzbuzoval moc důvěry, ale jiná možnost jaksi není. Po svých už jsem došla do 3 minuty vzdáleného přístavu, což je dřevěná chata na kůlech, kde jsem společně s dalšími cestovateli, převážně místními, čekala na svůj spoj.

Počasí zrovna nenasvědčovalo tomu, že tohle bude rajská dovolená, ale když už jsem tu, tak jedu. Šedivé mraky mi dovolily vidět jen málo, když jsme se na rozhoupané lodi přibližovali k hlavnímu ostrovu Bocas del Toro. Nicméně pestrobarevné dřevěné domky, které stojí doslova na vodě, jsem zaregistrovala i přes ten nával deště.

„Tak tady strávím jednu noc a pak se uvidí.“

 

Většina podniků, kde se dalo sehnat jídlo, otevírala až po páté, čímž je dost zřejmé, že tenhle ostrov žije hlavně v noci. Party atmosféra, předražení pokojíčky, potápění, ostrůvky a non stop mejdan… noo tak nějak mi to připomíná cirkus a tak ještě v noci jsem sedla k mapě a snažila se najít něco trochu víc „pro mě“. Chvíli jsem váhala, když jsem si všimla bydlení na jiném z ostrovů, Isla Cristobal, který je od tohohle bláznivě turistického marastu trochu vzdálený, ale delfíní zátoka přímo před volnou chatkou mi to ulehčila.

Druhý den jsem nasedla na vodní taxi a vyrazila do 15 minut vzdálené nové destinace. Jinak než na lodích se tady totiž cestovat nedá, ale z jednoho ostrovu vidíte na jiný, takže i ti, kteří trpí mořskou nemocí, tohle zvládnou. A v ten moment, kdy jsem usedla do malé lodičky, jako by se všechno změnilo. Temní mraky se rozestoupily, voda klidná byla neuvěřitelně klidná a v modrém nádechu se dalo jen těžko říct, kde přechází v blankytnou oblohu. Když jsme kotvili na molu, bylo mi jasné, že tohle je můj ráj.

Tři bambusové chatky na břehu ostrova, dvě mola s houpacími sítěmi, zahrada plná barevných květů a

 

první kdo mě doslova běžel přivítat, byl modrooký snědý fešák,

labrador jménem Miro.

 

Mini rezortík vlastní úžasná dáma z Francie, která tu žije už několik let a kompletně se stará o celé zázemí. Není tu ani vidu ani slechu po nějaké párty a já měla ještě o to víc štěstí a tuhle nádheru měla sama pro sebe. Na mole jsem cvičila jógu, přes poledne procházka s Mirem skrze zahrady ale i dostupnou část ostrova, polehávání s knížkou v houpací sítě, sledování kolibříků, kteří společně s motýly poletovali kolem, občas jsme nakrmila gekona, který přišel na návštěvu a zbytky od snídaně jsem rozhazovala po mořské hladině a sledovala neuvěřitelně barevné hejno rybiček, které se o moje nedojedené zbytky postaraly během pár vteřin. Pro mě je tohle místo naprostý ráj…

tlacitka-panama.gif
tlacitka-portobelo.gif
tlacitka-darien.gif
tlacitka-bocas.gif