Pro městečko IPOH jsem žádné velké plány neměla. Byla to taková přestupní stanice s noclehem za dobrý peníz. Příjemně mě tedy překvapilo, když jsme asi minutu od hotelu zpozorovala opravdu veliký místní trh. Já jsem totiž vždycky hrozně zvědavá, co v podobných místech objevím a tak neměl Steven šanci na protest a vyrazili jsme tam na večeři. V Malajsii jsme zatím moc podobných trhu neviděli, tentokrát to totiž nebylo o jídle, ale spíš o zboží všeho druhu. Od elektroniky, přes sazenice, oblečení, dekorace do bytu i vybavení kuchyně... 

​

 

Procházeli jsme uličkou, a když už jsme se chtěli otočit, zpozorovala jsem jeden

prapodivný stánek s ještě prapodivnějším moderátorem.

O pár kroků blíž už jsem viděla, že má kolem sebe plakáty s různými tělesnými defekty, na stolečku vyskládané ampule různých barev a velikostí a před sebou několik přepravek. Už jsem se chystala vzít jednu z lahviček do ruky a prozkoumat, když ten pán začal otevírat přepravku a z ní vytahovat obrovského živého hada. Poskočila jsem snad o metr a skoro se dala na útěk. On však pokračoval jako by se nechumelilo a tak nám přímo před očima demonstroval, jak jeho mazlíček sežere k svačině jiného hada. 'Není to tak trochu kanibalismus?' Bylo to šílený a okruh pozorovatelů se dost zvětšoval. Na můj vkus stáli všichni až moc blízko toho obřího hada a jeho šíleného majitele a mě se samou hrůzou ježily chlupy po celém těle. Po chvíli mi došlo, že všechny ty přípravky jsou nějakými hadími lektvary k léčbě zřejmě všeho. Byl tam hadí jed i hadí krev a já nevím co všechno.

Jako jediným turistům v okolí nám byla věnována nadprůměrná pozornost a když se mě tenhle hadí doktor zeptal, jestli mám něco, co potřebuju vyléčit, jen jsem rychle zakroutila hlavou a nenápadně se ztratila v davu. Na to aby mě někdo léčil hadím jedem mám trochu málo odvahy.