• White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann

IJEN LAKE

Když mi bylo deset viděla jsem v televizi dokument o místě, které mi utkvělo v paměti. Tyrkysové jezero zahalené do nažloutlého kouře a obklopené žlutými skalisky. Jako dnes si pamatuji můj úžas, ale také pocit naprosté nedosažitelnosti. Už tehdy jsem věděla,

 

jak nemožné bude tohle místo někdy vidět na vlastní oči.

Je to dvacet let a já už si ani nepamatuju, kde nebo co to bylo za místo, ale ten obrázek mi v hlavě pořád zůstává a pocit z objevování mých vlastních a nových míst mě naplňuje jako nic jiného.

 

Moje další zastávka je ostrov Java. Z Bali jsem se přesunula na ferry (necelých 30 minut) a užila si návštěvu kapitánského můstku. Vystoupila ve městě Banyuwangy, kde na mě čekal domluvený průvodce, protože první průzkum měl zařít už tuhle noc a to výstupem ke kráterovému jezeru Ijen.

 

V jednu ráno dorazil před hotel Jeep a mě a dalších pár dobrodruhů vyvezl pod horu Kawah, kde asi ve dvě ráno, naprosté tmě a strašlivé zimě, začal trek do pořádného kopce. Vybavena baterkou, plynovou maskou a šálou od místních jsem statečně dupala bahnitou cestu. Obloha plná hvězd a měsíc mi svítil na cestu, takže baterka nebyla třeba. Bohužel jsem vyfásla průvodce a skupinu takových šneků, takže po první hodině jsem začala být nervózní, že východ slunce nestihnem a to teda ne, Oznamila jsem průvodci, že půjdu napřed, nezbylo mu než kývnout, protože mi asi stejně nerozuměl a nasadila jsem tempo. Vtipné bylo, že po cestě nahoru jsem potkávala jiné průvodce, kteří na mě volali: "Ahoj, ty jsi Erika."

 

Dobré zprávy se šíří rychle a samotná turistka z Evropy je asi dobrá zpráva

Udýchaná jsem šlapala statečně dál a jediné z čeho jsem měla obavu bylo, že nevím kdy nasadit masku. Naštěstí po cestě je spousta jiných průvodců a taky tzv. taxi, které vás vyvezou nahoru a ti mi poradí.

 

Taxi jsou vozíky, kterými se z hory sváží síra
a nahoru vzváží turisti,

což slouží jako další přivýdělek. Přišlo mi, že jdu snad úplně poslední, světla z ostatních baterek byla daleko přede mnou a tak jsem funěla a makala dál. Po chvíli začalo kopce ubývat a otevřel se mi nádherný výhled, pořád ještě zahalený tmou, ale noční obloha a vzdálená městečka - no jako z filmu. Cesta už vedla z volna do kopečka a v dálce se rýsovaly ohně, které slouží jako zázemí pro těžaře, takže jsem věděla, že jdu správným směrem. Vítr byl silnější a studenější a já došla na vrchol. Z kráteru toho moc vidět nebylo, ale co se nedalo přehlédnout, byly modré plameny několik metrů pod mnou. To je atrakce, kvůli které se sem chodí, ale dostat se k nim byl výkon jak pro kamzíka. Čelovku na hlavu, masku na obličej a opatrně jsem šplhala kamenitou necestou. Všechny skupiny už si to štrádovaly nahoru, na východ slunce, ale aspoň jsem měla plameny skoro pro sebe. Modré plameny šlehající kolem kráterového jezera. Wow. Věděla jsem, že východ slunce už nestihnu, ale tohle mi bude bohatě stačit.

 

Začalo se rozednívat, tma pomaličku ustupovala a mezi prvními paprsky slunce se rýsovala celá tahle nádhera v barvách.

 

Tyrkysové jezero obklopené žlutými skalisky a mně to začalo docházet.

 

Rozhlížím se vpravo i vlevo a bylo to jasné. Tohle je TO místo. Místo, které jsem dvacet let nosila v hlavě. To místo, které byl můj dětský sen. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Tohle je můj dětský sen. Do očí mi vyhrkly slzy a s naprostou pokorou, fascinovaná výhledem jsem tam stála a plakala. Vlastně tam spíš stála 10-ti letá Eri, nejšťastnější holka na světě, protože se jí zrovna splnil sen, který se nikdy neměl stát skutečností.

tlacitka-java.gif
tlacitka-Ijen.gif
tlacitka-bromo.gif
tlacitka-borobudur.gif