Základní surovinou na Bali je rýže, kolem které se točí asi všechno. Nejen, že se daruje božstvům, lepí se na čelo, ale i díky fotogenickým rýžovým políčkům je tady rýže prostě pojem.

Nicméně ostrov je non stop v obležení turistů a místní jim chtějí ve všem vyjít vstříc, proto v těch turistických lokacích najdete výběr ze všech možných světových kuchyní včetně velkého zastoupení raw a veganské stravy.

Mají tady ale ještě jeden unikát a tím je jedna z nejdražších káv na světě Kopi Luwak – cibetková káva. Místní pěstitelé už dávno pochopili, že i tohle je výborný zdroj peněz a tak si můžete na mnoha plantážích sami osahat a prostudovat, jak se vlastně tahle pochoutka připravuje. Proces je maličko netradiční a neobejde se bez roztomilých šelmiček jménem oviječ skvrnitý. Káva musí projít jejich zažívacím traktem a tím se stává velmi unikátní.

Ve městě Ubud, jsem narazila na barevnou kavárničku s nápisem Kopí Luwak, před kterou se hemžila skupinka lidí. Byla jsem zvědavá a měla jsem chuť na kafe a tak jsem zamířila k místu dění. Sedla jsem si ke krajnímu stolečku a přes hejno turistů jsem neviděla, na co míří svoje foťáky. Po pár minutách se přesunuli jinam a já konečně spatřila dvě rozcabené potvůrky, ležící a vyhřívající se v odpoledním slunci. Naprosto ignorovaly ruch kolem a užívaly si zaslouženého spánku. Samozřejmě jsem je šla taky obhlédnout, ale bylo mi jasné, že když je nezajímala parta Asiatů, tak je asi těžko zaujmu já. Párkrát jsem je vyfotila a vrátila se ke svému horkému šálku kávy Kopi Luwak, který už stál na stole.

Trochu jsem se zasekla úpravou fotek v mobilu, že sem si ani nevšimla, jak se ta dvě chlupatá stvoření začala mít čile k světu. Párkrát se mi protáhla okolo nohou, ale vždy naběhl nějaký kolemjdoucí a snažil se je přesvědčit ke společné fotografii.

Když jsem dopíjela svoji kávu ozvalo se z ulice zaskřípání brzd a pneumatik a rána jak z děla. Zřejmě nějaký splašený skútr, což je v těchto končinách dost na denním pořádku. Majitel okamžitě vyběhl na ulici zkontrolovat co se stalo a jestli může nějak pomoct. Já ale zůstala sedět přikovaná na židli,

 

protože mi za krkem přistála jedna z šelmiček.

 

Zřejmě se té rány lekla mnohem víc než já. Za tím krkem zůstala pěknou chvíli a když zjistila, že se nebráním, rozhodla se prozkoumat i moji tašku. Nakonec mi i zapózovala na společnou fotku a já myslím, že mám v Ubudu nové kámoše.