„Dneska už to musíme zvládnout!“

běželo mi hlavou, když jsem v sedm ráno zalévala kafe v naší krásné vile na severu Bali. Pokud vyrazíte do téhle destinace mimo hlavní sezonu, máte cekem zaručeno, že v ubytování na severu budete takřka sami a díky tomu vás bez příplatků upgradují do nejlepšího pokoje. V našem případě to byla vilka 20 metrů od pláže. Na co se ale určitě v tomhle období nemůžete spolehnout je počasí, a právě kvůli šílenému dešti, jsme se z plánovaného výletu už 3 krát vrátili. Jenže čas běží a dnes máme poslední pokus.

​

Nasedali jsme na skútr s veškerou výbavou a já byla rozhodnutá, že dnes už musím tuhle neskutečnou podívanou Stevenovi ukázat. Čekali nás dvě hodiny jízdy po severním pobřeží, jednou z hlavních tepen, po které jezdí náklaďáky a nespočetné množství skútrů. A protože čas kvapí, musíme předjíždět jako místní a co nejrychleji dojet do Boengkoelan, kde už vede menší a klidnější cesta do vnitrozemí.

​

Těžko byste hádali, kam tahle klikatice mezi rýžovými políčky vede. Ujeli jsme dalším 10 km, zastavila jsem u krajnice. Můj nos se tady na Bali snad nikdy nezmýlil a přesto, že mi do obličeje pálilo slunce, začala jsem vytahovat ze skútru pláštěnku. Steven na mě pobaveně koukal a kroutil hlavou, „obleč si ji taky, za chvíli se ti bude hodit“, řekla jsem mu s úsměvem… Jen co jsme projeli další zatáčku, začal slejvák jako blázen. Mokrá silnice už tady prudce stoupala do hor, ale jediné na co jsem myslela, bylo „dneska tam dojedeme“.

Nejsou asi horší podmínky pro jízdu na skútru, než když do vás perou doslova proudy deště se silným větrem.

​

Vidíte totiž úplný kulový,

musíte jet pomalu, a proto v tom dešti setrváte o dost déle. Já se k tomu ještě klepu zimou a jen se modlím, ať už to přestane. Stejně jako dneska! Hlavou mi běželo, že to je snad osud, že ten vulkán prostě nechce, abychom tam dojeli… „Ale já se nevzdám.“

​

Cesta vedla hustým pralesem, ale ani tenhle mega porost nedokázat zabránit dešti, aby do mě švihal ze všech stran. Ten krpál, který mám před sebou slibuje, že už brzo dojedeme k vrcholu. A když se cesta přehoupla, přestala jsem řešit, že jsem mokrá a zmrzlá. Přede mnou se otevřel pohled, který se nevidí každý den (pokud tedy nebydlíte v Kintamani).

​

Slyšela jsem za sebou Stevena jak křičí radostí a já sama jsem pod zamlženou helmou měla úsměv od ucha k uchu. Jsme tady. Černé mraky se valily kolem vrcholu vulkánu a to dělalo tuhle situaci mnohem intenzivnější. Blankytně modré jezero Batur se vzpírá návalům deště, jako by bránilo nějaké hrozivé tajemství.

​

Při pohledu na monstrózní vulkán Batur mě mrazí v zádech, i přesto, že už v místní kavárně usrkávám horkou kávičku. K té jsem dostala asijský krekr se vzkazem uvnitř a jako by mi tuhle zprávu posílal samotný vulkán, protože na lístečku stojí

​

“Follow your dreams, they know the way…”
(Jdi za svými sny, oni znají cestu…)