• White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann

KAMBODŽA

To jméno zní jak z jiné doby a já jsem se nemohla dočkat, až na vlastní kůži poznám, jaká tahle země opravdu je. Po okolí jezdím už nějakou dobu, ale právě Kambodžu jsem nechávala na ten správný čas.

Sláva téhle země začala a skončila s královstvím Angkor, které po sobě nechalo neskutečnou památku a dnes největší místní lákadlo, chrám Angor Wat.

Bohužel je tahle země proslavena i jinou událostí, ze které se stále ještě vzpamatovává - éra Rudých Khmerů a totálně krvavý polpotovský režim. To, co se tady mezi léty 1975-1979 dělo, si lze jen těžko představit. Lidé byli zbavováni majetku, rodiny rozervávány, všichni intelektuálové likvidováni. Byla naprosto zrušena lidská identita (např. průkazy totožnosti byly zničeny), nikdo nebyl součástí jakékoliv rodiny. Každý spadal pod skupinu jménem Kambodža. Kdo se nepodřídil byl chladnokrevně popraven. Trest smrti jste si zasloužili třeba jen za nošení brýlí nebo za používání slova „já“. A tohle všechno pod ideou vytvoření izolované a soběstačné Kambodži.

Je to 40 let co tahle země přišla o všechny chytré hlavy. Během této temné doby bylo zlikvidováno okolo dvou milionů lidí. Já jsem se konečně odhodlala zjistit, jak to v téhle zemi vypadá dnes.

Můj přílet se zpozdil o několik dní díky tropické bouři Pabuk. Ve městě Phom Pheng na mě čekaly moje dvě kamarádky (Marina a Theresa), které jsme potkala v healing centru. Jen co jsme usedly v místní kavárně, začalo hodně bizardní dobrodružství. Přesto, že jsem neměla žádná velká očekávání,

 

byla pro mě Kambodža obrovským zklamáním.

První šok nastal ve městě Kampot. Řidiče tuk tuku jsme se zeptaly, kolik bude stát odvoz do 1,5 km vzdáleného hotelu. Nabídl nám cenu 20 dolarů a tak jsme se pobaveně zasmály a šly se zeptat jiného, který stál opodál. Ten už byl rozumnější a řekl si o 5 dolarů. Začaly jsme nosit naše věci do jeho vozítka. To ale odstartovalo neskutečnou show pro všechny přihlížející. První řidič na nás začal z plných plic křičet, že ho chceme okrást a že jsme hloupé turistky. Že nás má přeci odvézt on a tak dále a tak dále. Dost v šoku, ale vlastně i v záchvatu smíchu, jsme odjížděly směr hotel. Tenhle chlapík to ale rozhodně nevzdával. Dalších 5 minut nás pronásledoval a volala za námi snad všechny sprosté anglické výrazy, na které si vzpomněl.

Další šok přišel, když jsme si po dlouhé cestě zašly do salonu na masáž ve městě Siem Riep. Masáže jsou v jihovýchodní Asii doslova na každém rohu a za hubičku (pouze v Kambodži to neplatí). Jenže místní masér, který o masáži nikdy ani nečetl, mě hodinu velmi důsledně pomazával olejem a když jsem se připomněla, že jsem na masáži, tak zrovna "nemluvil anglicky"… Tahle výmluva přestala platit hned, jak došlo na placení.... Nenechala jsem spropitné a tím jsem si vysloužila várku velmi nepříjemných oslovení a nadávek.

A to nejlepší na závěr... V restauraci mi přinesli špatné jídlo. Kdyby šlo o nějakou maličkost, tak to neřeším, ale vyměnit grilovanou rybu za salát a tvářit se, že jde o stejný pokrm, to už je hodně vysoká hra. Ten pingl na mě ječel dobrých 10 minut, že ho to nezajímá, že tohle je moje jídlo, dokud nepřišli kluci z kuchyně a doslova ho neodtáhli. 

Podobné maličkosti nás provázely téměř každý den. Samozřejmě jsme tady neměly jen špatné zkušenosti, ale bohužel ty nepříjemné zážitky převažují nad těmi lepšími.

tlacitka-kamb.gif
tlacitka-koh-rong.gif
tlacitka-kep.gif
tlacitka-kamb-dobroty.gif