• White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann

BROMO

Když jsem na super novém skůtru, půjčeném od úžasné dámy jménem Lata, vyrazila směr Mt. Bromo, nebyla jsem si moc jistá, co mě čeká. Mapy jsem sice prošla dostatečně, místní mi prozradili, že na Bromo vedou i jiné cesty než ty pro turisty, ale jsou prý strašně nebezpečné. Takže jediné rozhodnutí, které padlo, bylo

“hlavně nejet trasou pro turisty”.

 

Snažím se hledat vlastní zážitky, vlastní trasy a vlastní pohled na realitu. Co úplně nesnáším je takové to "skupino teď jděte tam, teď se podívejte támhle a teď si kupte tohle,” a proto jsem nechala na osudu, kam mě nasměřuje tentokrát.

 

Po nějaké hodince motání se okolo montrózní hory jsem narazila na ukazatel Bromo. Příšerná cesta plná kamení a děr mě navedla na krásnou asfaltovku. Ta se klikatila a stoupala po úbočí kopce, taková až Alpská silnička pro max jedno auto, vedoucí vesničkami, pralesem a mezi rýžovými políčky. Čím víc jsem stoupala, tím víc se cesta ztrácela v neprostupném mraku a během několika minut jsem viděla jen par metrů před sebe. Rychlost jsem snížila na 15km/h, protože ten sráz na okraji silnice mě celkem děsil, i když přes mlhu nebyl vidět. A to zdaleka nebylo to jediné. Začalo mrholit, silnice byla kluzká jako blázen a teplota klesla na dobrých 8°C a já si začala pohrávat s myšlenkou, že

tohle možná nebyl ten nejlepší nápad a že bych se asi měla vrátit.

Přede mnou i za mnou jen bílá mlha a cesta do nikam. Když už jsem se klepala tak, že se se mnou klepal celý skůtr, začalo se v mlze něco rýsovat. Úplně mokrá a zmrzlá jsem dojela k bráně Bromo Tengger National Park. Zaplatila jsem 600Kč vstup a v chatičce u místních se našli rukavice, šála a dokonce mi udělali kafe. Zvědavě se vyptávali, ale když jim došlo, že indonésky umím akorát poděkovat, dorozumívali jsme se rukama nohama. Nakonec jsem se společně smáli tomu, že se bláznivá holka z Evropy vydala sama na takovýhle výlet.

 

Po chvilce odpočinku jsem vyrazila znovu na cestu. Dalších 15 minut v nepropustné mlze. Statečně jsem jela dál, teplota se pomalu zvyšovala a můžu říct, že jsem cítila každý stupeň. Mlha začala ustupovat a mezi korunami stromů jsem zahlédla modrého nebe. Dojela jsem k domečku u kterého byl zapálený oheň, nakoukla dovnitř a ukázala na vyšlapanou cestu nad chajdou. Místní pokývali hlavou a já se jak malá holka rozběhla do kopce.

 

A bylo to tam, výhled na obrovský Tengger kráter s aktivní sopkou uprostřed, ze které stoupaly mračna dýmu. Výhled, který jsem se bála, že neuvidím. Ale zvládla jsem to, šťastná jako blecha

 

v zimních rukavicích v Indonesii s jedinečným výhledem
a bez jediného turisty.

 

 

tlacitka-java.gif
tlacitka-Ijen.gif
tlacitka-bromo.gif
tlacitka-borobudur.gif