KAMBODŽA

To jméno zní jak z jiné doby a já jsem se nemohla dočkat, až na vlastní kůži poznám, jaká tahle země opravdu je. Po okolí jezdím už nějakou dobu, ale právě Kambodžu jsem nechávala na ten správný čas.

Sláva téhle země začala a skončila s královstvím Angkor, které po sobě nechalo neskutečnou památku a dnes největší místní lákadlo, chrám Angor Wat.

Bohužel je tahle země proslavena i jinou událostí, ze které se stále ještě vzpamatovává - éra Rudých Khmerů a totálně krvavý polpotovský režim. To, co se tady mezi léty 1975-1979 dělo, si lze jen těžko představit. Lidé byli zbavováni majetku, rodiny rozervávány, všichni intelektuálové likvidováni. Byla naprosto zrušena lidská identita (např. průkazy totožnosti byly zničeny), nikdo nebyl součástí jakékoliv rodiny. Každý spadal pod skupinu jménem Kambodža. Kdo se nepodřídil byl chladnokrevně popraven. Trest smrti jste si zasloužili třeba jen za nošení brýlí nebo za používání slova „já“. A tohle všechno pod ideou vytvoření izolované a soběstačné Kambodži.

Je to 40 let co tahle země přišla o všechny chytré hlavy. Během této temné doby bylo zlikvidováno okolo dvou milionů lidí. Já jsem se konečně odhodlala zjistit, jak to v téhle zemi vypadá dnes.

Můj přílet se zpozdil o několik dní díky tropické bouři Pabuk. Ve městě Phom Pheng na mě čekaly moje dvě kamarádky (Marina a Theresa), které jsme potkala v healing centru. Jen co jsme usedly v místní kavárně, začalo hodně bizardní dobrodružství. Přesto, že jsem neměla žádná velká očekávání,

 

byla pro mě Kambodža obrovským zklamáním.

První šok nastal ve městě Kampot. Řidiče tuk tuku jsme se zeptaly, kolik bude stát odvoz do 1,5 km vzdáleného hotelu. Nabídl nám cenu 20 dolarů a tak jsme se pobaveně zasmály a šly se zeptat jiného, který stál opodál. Ten už byl rozumnější a řekl si o 5 dolarů. Začaly jsme nosit naše věci do jeho vozítka. To ale odstartovalo neskutečnou show pro všechny přihlížející. První řidič na nás začal z plných plic křičet, že ho chceme okrást a že jsme hloupé turistky. Že nás má přeci odvézt on a tak dále a tak dále. Dost v šoku, ale vlastně i v záchvatu smíchu, jsme odjížděly směr hotel. Tenhle chlapík to ale rozhodně nevzdával. Dalších 5 minut nás pronásledoval a volala za námi snad všechny sprosté anglické výrazy, na které si vzpomněl.

Další šok přišel, když jsme si po dlouhé cestě zašly do salonu na masáž ve městě Siem Riep. Masáže jsou v jihovýchodní Asii doslova na každém rohu a za hubičku (pouze v Kambodži to neplatí). Jenže místní masér, který o masáži nikdy ani nečetl, mě hodinu velmi důsledně pomazával olejem a když jsem se připomněla, že jsem na masáži, tak zrovna "nemluvil anglicky"… Tahle výmluva přestala platit hned, jak došlo na placení.... Nenechala jsem spropitné a tím jsem si vysloužila várku velmi nepříjemných oslovení a nadávek.

A to nejlepší na závěr... V restauraci mi přinesli špatné jídlo. Kdyby šlo o nějakou maličkost, tak to neřeším, ale vyměnit grilovanou rybu za salát a tvářit se, že jde o stejný pokrm, to už je hodně vysoká hra. Ten pingl na mě ječel dobrých 10 minut, že ho to nezajímá, že tohle je moje jídlo, dokud nepřišli kluci z kuchyně a doslova ho neodtáhli. 

Podobné maličkosti nás provázely téměř každý den. Samozřejmě jsme tady neměly jen špatné zkušenosti, ale bohužel ty nepříjemné zážitky převažují nad těmi lepšími.

 

KOH RONG

Tomuhle ostrovu se jinak říká zapomenutý plážový ráj, ale já dokážu souhlasit jen s tím ‘zapomenutý’.
 

Tady se tak nějak zapomnělo úplně na všechno, co dělá ráj rájem.

 

My jsme se nemohli dočkat, až se z ferry vylodíme na tom bílém písčitém pobřeží. Avšak od samého začátku to bylo fiasco. Do pokoje nás pustili okolo desáté (ač jsme na ostrov přijeli v 6) s výmluvou, že nemohli najít klíče. V tom našem mini bungalovu nás čekalo hned několik překvapení – žádná teplá voda, pokoj byl doslova zarostlý pavučinou, na terase byla pohozená zřejmě náhradní matrace, prkénko na záchod si prý předchozí nocležník odnesl jako suvenýr a jako vrchol jsem našla krvavé stopy na prostěradle. Nooo a tady jsme měli strávit týden...

Všeobecně nejsem zrovna z těch, co se umí celý den válet na pláži. Raději spíš zkoumám okolí, místní zvyky, kulturu, prostě objevuji každé nové místo, jenže… Na Kho Rong mají asi jedinou tradici a to jak nejlépe obrat turisty, kteří sem míří. Pro představu, za jednu náplast v místním krámku jsem zaplatila 5 dolarů (+-100kč) a takhle je to se vším. Pokud sortiment, který potřebujete, na ostrově je, připravte si hodně tučné kapesné a pokud ho tu vůbec nemají, tak nepočítejte, že někdy bude. Jako třeba naše snídaně… Měli jsme ji započtenou v ceně pokoje, ale každé ráno jsme řekli o máslo a každé ráno přišla úplně stejná odpověď

 

“loď s máslem dnes nepřijela...”

 

Problém byl ale v tom, že to nebylo jen máslo, ale taky toaletní papír, alkohol v koktejlu, někdy chleba, jindy vejce a jindy zase elektřina a velmi často i slušné chování personálu, protože křičet tady na hosty je jaksi na denním pořádku.

S nápadem, že bychom chtěli vidět trochu víc z ostrova, jsme to teda taky vyhráli. Jednak, půjčit si skútr je možné pouze mezi 9-6 a vyšlo nás to jako půjčení auta v Evropě. Druhak jsme bohužel zjistili, jak to na ostrově opravdu vypadá.

 

To, že tu neexistují pořádné cesty tak nějak k dobrodružství patří, ale to, že místní vesnice a přístav je jedna velká hromada odpadků byla hodně smutná podívaná... Navíc, na druhé straně ostrova, na vyhlášené Long beach jsme objevili resort, jak vystřižený z časopisu. Luxus kam se podíváte, nesmyslné cenovky a prázdné bungalovy.

Jsem zklamaná a doufám, že se tu co nejdřív objeví někdo, kdo ostrov Koh Rong dokáže posunout nějakým lepším směrem, protože potenciál je tu obrovský…

 

KRONG KAMPOT A KEP

11 ti hodinové trmácení se autobusem bylo odměněno křikem místního tuktukáře, když jsme mu řekli, že 20 dolarů za 1.5km je trochu moc. Naštěstí jsme během chvilky našly jiného řidiče, jenže ten první se rozhodl, že to jen tak nenechá a dobrých 15 minut si na nás

dost slušně vyřvával hlasivky.

 

Takže perfektní antré v novém městečku...

V Krong Kampot je nejzajímavější asi jeho durianové náměstí. Tomu jsem se já snažila vyhýbat obloukem (můj vztah k durianu není zrovna přátelský) a proto jsme hned druhý vyrazili na výlet. Toho tuktukář, se kterým jsme se nakonec svezli do hotelu, jsme povýšili na našeho řidiče po dobu celého pobytu a s příslibem takového businessu, nás dost slušně provezl po okolí. Solná pole, místní hospoda s kohoutími zápasy, oběd z grilu u domorodců a tajemná jeskynní chrám Phnom Chhngok. Právě tady, uprostřed jeskyně plné stalaktitů, kterou chrání přírodou vytvořená socha slona, je schovaný malý, ale téměř neporušený cihlový oltář Shivy ze sedmého století a celou tuhle tajemnou podívanou jsme měli jen a jen pro sebe.

Totálně vymlácené z tuktuku (tady jaksi nemají normální cesty) jsme dorazily do naší poslední zastávky, městečka Kep. Tohle místo je vyhlášené modrým krabem a tak není úplná náhoda, že právě tady jsme se chystaly na večeří. V dobrém rozmaru a s plnými bříšky jsme se (dnes naposledy) naskládaly do tuktuku a vyrazily směr postel.

Mezi Kampot a Kep vede super silnice (na místní poměry) a jelikož nás nerušilo žádné hopsání po hrbolech, tak jsme za veselého zpěvu a smíchu užívaly cestu domů. Ale najednou, během vteřiny, se tuktuk zakolíbal, celou jednou stranou zajel do pangejtu a my jsme dvěma koly jaksi vlály ve větru. Po návratu do původní polohy přišel trochu smyk, ale naštěstí jsme zůstaly ve správném směru. Za námi písečný prach a před námi ještě x kilometrů. Tak teď je teda čas na malou zastávku, shodli jsme se i naším tuktukářem. Dost vykulená a se srdcem ještě v krku jsem si zapalovala cigo a hlavou mi proběhlo, no tak to jsme měli teda sakra kliku, když mi náš tuktukář povídá:

“Tak tohle bylo hodně nebezpečný..”

a věřte nebo ne, když tohle řekne místňák, tak to fakt nebezpečný bylo. Nicméně tuktuk to ustál a my s ním a nás ráno čeká cesta do další lokace, ale teď už zvolíme radši autobus.

 

ANGKOR WAT

5:30 ráno, kamenné schody mě studí pod zadkem i přesto, že už je asi 30 stupňů. Přivírám oči a mžourám do tmy, abych mohla lépe rozeznat siluetu, která se začíná rýsovat v prvním ranním světle. Kolem mě je už značný rozruch, několik stovek lidí právě čeká na stejnou podívanou jako já.

 

„Ano, konečně jsem tady“

 

raduje se uvnitř mě malá Eri, která tenhle obrázek zná už od dětství. Během několika minut vystřídá obloha snad všechny barevné odstíny a já nemůžu odtrhnout zrak od jedné z největších náboženských staveb.

Angkor Wat, chrám z dvanáctého století, který je symbolem Kambodži, je rozhodně po právu nejnavštěvovanější památkou na světě. Procházet se několika-patrovým komplexem, nešlo jinak, než se zatajeným dechem. I přes nával turistů, mě tohle místo ohromilo svým rozsahem, architekturou, symetrií i divokou historií. Dokázala bych tu strávit hodiny, ale i dny.

Ovšem chrám Bayon, mi vzal dech úplně. Vytesané tváře na 54 majestátních věžích, které jsou součástí velmi propracovaného bludiště, to se nedá slovy popsat, to musíte zažít...

 

KAMBODŽSKÉ DOBROTY

Nebudu lhát, Kambodžské speciality pro mě byly velkou neznámou a tak, když jsme v městečku Kampot objevily happy pizzu,

 

smála jsem se ještě druhý den.

 

Je to místní specialita. Ale nenechte se mýlit! Není to kvůli tomu, že by Kambodža byla nějak historicky spojena s Itálií, ono totiž o tu pizzu zas až tolik nejde. Pod pojmem 'happy' se skrývá tajemné koření, kterým se pizza doladí. A není to nic jiného než cannabis. Nutno podotknou, že distribuce drog je tady samozřejmě nelegální, ale v tomhle případě, jde zřejmě o nějakou záhadnou výjimku. Cannabis má v místní kuchyni opravdu velkou tradici, takže proč to nezkusit.

Druhým unikátem, který přistál na mém talíři, byl smažený had. Jako úplně vážně

 

jsem si objednala hada

a byla rozhodnutá ho přinejmenším ochutnat.

 

Ten pohled, když ‘to’ přinesli, nebyl nic moc,  ale nakonec jsem se rozhoupala a do té stočené smažené hadičky kousla. Bylo to divný. Trochu tvrdý, trochu měkký a trochu jako kuře. Když už jsem spořádala přibližně polovinu, všimla si mě majitelka restaurace a s úsměvem mi naznačila, že tahle ne.


"Jeeeejda, tak já jsem snad porušila nějakou místní etiketu



a nebo se tohle jí příborem?" Po chvilce zápasení s angličtinou mi došlo, že se had nejí celý. Mmusí se okusovat okolo ‘páteře’ abyste se vyhnuli kostem, takže je na něm masa asi jako na žížale.

V Kambodže, jako nikde jinde, se vyplatí jíst s domorodcema a ideálně co nejdál od centra. Řekla bych, že cena pokrmů narůstá s každým metrem, kterým se blížíte k turistické oblasti. Opravdu tady není nic neobvyklého, když v restauraci platíte účet jako třeba v Austrálii, ale bohužel ta kvalita nebo servis od toho má hodně daleko.

cestovatel cestovní blog cestování cestovní doporučení příběhy z cestování cestovní dobrodružství cestovatelský deník Kamdobža cestovat cesta turismus dovolena turista 

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann