JAVA

Pátý největší ostrov Indonésie je z Bali co by kamenem dohodil a tak mi rozhodování, kam se vydat dál, netrvalo moc dlouho. Když jsem nasedala na ferry, věděla jsem, že se musím za tři týdny dostat z východu na západ ostrova, do hlavního města Jakarty, odkud mi letí letadlo. Co se bude dít mezi tím, to nechám osudu. Plus mínus jsem se přesunula 1000 km a viděla jak nejvíc to šlo, ale i tak se mi zdá, že to nestačilo. Za sebe bych doporučila největší buddhistický chrám na světě Borobudur, noční výstup na Kawah Ijen a rozhodně aktivní vulkán Mt. Bromo. 

Samozřejmě jsem si ale vybrala ten nejhorší měsíc na cestování, právě začínal Ramadán. V praxi to znamená, že vlaky i autobusy jsou přeplněné, všude narazíte na davy lidí, ale byla to zároveň jedinečná příležitost, jak nahlédnout do místní kultury.

Obyvatelstvo Javy je z 99% muslimské a tak i já jsem pod sílou medii byla trochu nervózní. Naštěstí jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že realita je naprosto jiná. Ani jeden špatný pohled, ani jeden nepříjemný komentář, ani jedna minuta, při které bych se cítila špatně. V průvodcích jsem se dočetla, že náboženská témata se na veřejnosti neprobírají, ale mě to nedalo a tak jsem s místními probrala i tuhle stránku. Ochota, trpělivost a velmi vlídný přístup, tak nějak bych shrnula místní obyvatele.

 

Míst a atrakcí, které jsou tu potřeba navštívit je nespočet, ale během těch tři týdnů jsem si nakonec jako největší atrakce připadala já. Situací, kdy mě někdo oslovil na ulici, požádal o fotku, nebo mě pozval k sobě domů na oběd, se děly na denním pořádku. Když jsem v městečku Pangandaran čekala na autobus, už dobrou hodinu, zastavili se u mě dva zvědaví kluci. Rukama nohama jsme si vysvětlili, že čekám na autobus a oni mě na oplátku ujistili, že určitě pojede. Bylo vidět, že by rádi prohodili pár slov, ale moje indonéština byla na stejné úrovni jako jejich angličtina. Po chvilce mlčení a přešlapování na místě se jeden zeptal ‘What is your name?’,

 

‘I am Erika’

a v tu chvíli ten druhý poskočil radostí a s rozzářeným úsměvem vykřikl

‘Yeeees, Amerika, AmErika…’

 

IJEN LAKE

Když mi bylo asi deset, viděla jsem v televizi dokument o místě, které mi utkvělo v paměti. Tyrkysové jezero zahalené do nažloutlého kouře... Jako dnes si pamatuji svůj úžas, ale také pocit naprosté nedosažitelnosti.

Věděla jsem, jak nemožné bude tohle místo někdy vidět na vlastní oči. ​

 

Dnes už je to 20 let a podobné vzpomínky mám dost v mlze. Moje myšlenky se upínají spíše k budoucnosti, protože jsem si na příští 3 týdny naplánovala objevování ostrova Java a moje příprava stála tentokrát za nic.

Z Bali jsem se svezla lodí do města Banyuwangy. Čekala mě ale pěkná nepříjemnost s ubytováním. Pokoj, který na mě měl čekat, totiž vůbec neexistoval a řidič skútru koukal na propagovaný resort stejně vykuleně jako já, na adrese stála opuštěná chatrč. Měla jsem kliku, protože tenhle klučík na skútru nenechal kámen na kameni a snažil se mi ze všech sil pomoc. Nakonec mě dovezl ke svému kamarádovi, který měl cestovní agenturu. Pomohli mi najít nové bydlení a abych projevila svou vděčnost a zřejmě jak jsem byla celá jak u vytržení, koupila jsem si u nich výlet na dnešní noc “Výstup na horu Kawah, zakončený výhledem na východ slunce“ .

Jedna ráno, hluboká tma a strašlivá zima byly jediné informace, které plnily mou hlavu, když jsem vybavena baterkou, plynovou maskou a šálou od místních začala dupala bahnitou cestou. Bohužel jsem ale vyfasovala průvodce a skupinu takových šneků, že jsem po nějakém čase začala být dost nervózní, že ten slíbený východ slunce nestihneme. “A to teda ne!” Oznámila jsem průvodci, že půjdu napřed a jemu nezbylo než kývnout, protože mi asi stejně nerozuměl. Měsíc svítil tak silně, že baterka nebyla po třeba a informace o turistce z Evropy, která se rozhodla jít vlastní cestou, se šířila rychle, a tak na mě cestou jiní průvodci a volali:  “Erika, you Erika, you ok??"

Dupala jsem dál do kopce dál. Cestou jsem míjela místní taxi (vozíky, kterými se z hory sváží síra a nahoru vyváží turisti) a měla jsem tolik energie, která mě hnala nahoru, že bych klukům klidně pomohla. Ale pořád se mi zdálo, že jdu snad úplně poslední, světla z ostatních baterek byla daleko přede mnou a tak jsem funěla a makala jako blázen. Po chvíli začalo kopce ubývat a přede mnou se otevřel obrovský prostor a silný, studený vítr mi narazil do tváře. Hvězdná obloha a vzdálená světla vesnic dávaly tušit, že na zpáteční cestě, mě čeká krásný výhled, ale teď se nesmím zdržovat. V dálce se rýsovaly ohně, které slouží jako zázemí pro těžaře síry. Teď už jsem věděla, že jdu správným směrem. Vítr byl silnější a studenější, ale mě už nemohlo zastavit nic, abych došla na vrchol.

Z rozcestí, na které jsem se dostala, toho nebylo moc vidět, a tak jsem se musela rozhodnout, jestli vyrazím cestou dolů ke kráteru, který už většina dobrodruhů opouštěla, a nebo se přidám ke skupinám a dojdu se podívat na východ slunce. Neváhala jsem, ač byla cesta dolů spíš stezka pro kamzíky, nasadila jsme čelovku, plynovou masku a opatrně se šplhala kamenitou cestou. Skoro všichni návštěvníci už si to štrádovali zpět k vrcholu, aby se mohli pokochat východem slunce, ale mě to táhlo dolu k těm modrám plamenů, které šlehaly okolo jezera v kráteru. Věděla jsem, že východ slunce už nestihnu, ale nějak jsem cítila, že jsem vybrala správně.

Začalo se rozednívat, tma pomaličku ustupovala a mezi prvními paprsky slunce se začala rýsovat neskutečná podívaná. Něco, co se jen tak nevidí.

 

Tyrkysové jezero obklopené žlutými skalisky a mně to začalo docházet.

Rozhlížím se vpravo i vlevo a bylo to jasné. Tohle je TO místo. Místo, které jsem dvacet let nosila v hlavě. Místo, na které jsem užasle koukala v televizním pořadu, se teď vykreslilo do nejmenších detailů přímo přede mnou. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Můj dětský sen. Do očí mi vhrkly slzy a s naprostou pokorou, fascinovaná výhledem, jsem tam stála a plakala. Vlastně tam spíš stála 10-ti letá Eri, nejšťastnější holka na světě, protože se jí zrovna splnil sen, který se nikdy neměl stát skutečností.

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

BROMO

Když jsem na super novém skůtru, půjčeném od úžasné dámy jménem Lata, vyrazila směr Mt. Bromo, nebyla jsem si moc jistá, co mě čeká. Mapy jsem sice prošla dostatečně, místní mi prozradili, že na Bromo vedou i jiné cesty než ty pro turisty, ale jsou prý strašně nebezpečné. Takže jediné rozhodnutí, které padlo, bylo

“hlavně nejet trasou pro turisty”.

 

Snažím se hledat vlastní zážitky, vlastní trasy a vlastní pohled na realitu. Co úplně nesnáším je takové to "skupino teď jděte tam, teď se podívejte támhle a teď si kupte tohle,” a proto jsem nechala na osudu, kam mě nasměřuje tentokrát.

 

Po nějaké hodince motání se okolo montrózní hory jsem narazila na ukazatel Bromo. Příšerná cesta plná kamení a děr mě navedla na krásnou asfaltovku. Ta se klikatila a stoupala po úbočí kopce, taková až Alpská silnička pro max jedno auto, vedoucí vesničkami, pralesem a mezi rýžovými políčky. Čím víc jsem stoupala, tím víc se cesta ztrácela v neprostupném mraku a během několika minut jsem viděla jen par metrů před sebe. Rychlost jsem snížila na 15km/h, protože ten sráz na okraji silnice mě celkem děsil, i když přes mlhu nebyl vidět. A to zdaleka nebylo to jediné. Začalo mrholit, silnice byla kluzká jako blázen a teplota klesla na dobrých 8°C a já si začala pohrávat s myšlenkou, že

tohle možná nebyl ten nejlepší nápad a že bych se asi měla vrátit.

Přede mnou i za mnou jen bílá mlha a cesta do nikam. Když už jsem se klepala tak, že se se mnou klepal celý skůtr, začalo se v mlze něco rýsovat. Úplně mokrá a zmrzlá jsem dojela k bráně Bromo Tengger National Park. Zaplatila jsem 600Kč vstup a v chatičce u místních se našli rukavice, šála a dokonce mi udělali kafe. Zvědavě se vyptávali, ale když jim došlo, že indonésky umím akorát poděkovat, dorozumívali jsme se rukama nohama. Nakonec jsem se společně smáli tomu, že se bláznivá holka z Evropy vydala sama na takovýhle výlet.

 

Po chvilce odpočinku jsem vyrazila znovu na cestu. Dalších 15 minut v nepropustné mlze. Statečně jsem jela dál, teplota se pomalu zvyšovala a můžu říct, že jsem cítila každý stupeň. Mlha začala ustupovat a mezi korunami stromů jsem zahlédla modrého nebe. Dojela jsem k domečku u kterého byl zapálený oheň, nakoukla dovnitř a ukázala na vyšlapanou cestu nad chajdou. Místní pokývali hlavou a já se jak malá holka rozběhla do kopce.

 

A bylo to tam, výhled na obrovský Tengger kráter s aktivní sopkou uprostřed, ze které stoupaly mračna dýmu. Výhled, který jsem se bála, že neuvidím. Ale zvládla jsem to, šťastná jako blecha

 

v zimních rukavicích v Indonesii s jedinečným výhledem
a bez jediného turisty.

 

 

BOROBUDUR

Ubytování jsem měla v kopci nad Yogyakartou, kam jsem se po úporných 11ti hodinách autobusem dostala za úplné tmy. Nejen, že už samotná cesta byla dost náročná, ale v polovině kopce

si řidič autobusu usmyslel, že dál už prostě nepojede

 

a tak mě i s kufrem vysadil při kraji silnice, uprostřed noci, tam někde na Javě. Měla jsem štěstí a všimla si mě skupinka teenagerů, kteří uměli anglicky a sehnali mi taxi. Ty další dva kilometry jsme zdolali za nějakých 5 minut a já jsem byla opravdu šťastná, že můžu padnout do postele. Tenhle kopec je aktivní vulkán Gunung Merapi (Hora Ohně) a je vyhledávaným cílem všech, kteří milují výhledy. Tentokrát ale právě vulkán nebyl mým plánovaným cílem.

 

Trvalo mi jeden den než jsem sehnala skútr, ale moje útočiště v odlehlé a klidné části města mi poskytlo spoustu prostoru k relaxaci a nabrání nových sil. Čekal mě totiž další neuvěřitelný zážitek na který jsem se strašně těšila. V dopoledních hodinách jsem nasedla na svého oře, vybavená pitím, offline mapou a samozřejmě dlouhými kalhoty a vyrazila směr Boroburdur. Na tenhle výlet jsem měla celý den a tak jsem dala přednost vedlejším silničkám před hlavní tepnou, která vede přímo před chrám. Na cestě už jsem byla dobré 2 hodiny a cíl stále v nedohlednu. Přibrzdila jsem u krajnice a začala zkoumat mapu, když  vedle mě  zastavil kluk v kožené bundě (bylo tak 35 stupňů) a vypadal jako by přijel z amerického filmu. Byl to místňák jménem Alan, úsměv od ucha k ucha a s výbornou angličtinou se začal ptát na všechno. Jenže já už měla trochu na spěch a tak jsem mu dala svůj kontakt na FB, že ten rozhovor dokončíme jindy. Zřejmě měl radost z mojí společnosti a tak mě vyvedl z té spleti uliček a nasměřoval k chrámu. 

 

Vstup do areálu byl 25 dolarů, nad čímž jsem ani na chvíli nezaváhala. Pro nákup vstupenek jsou tu dvě kasy. Jedna pro místní a jedna pro turisty. Ještě kontrola u brány a už jsem kráčela zahradami Boroburduru.

 

Sundala jsem si boty a šátkem zakryla kolena

a nerušeně směřovala ke budhistickému chrámu z devátého století.

Po vyhřátém tmavém kameni jsme stoupala skrze 9 teras. Podle tradice jsem i já obešla každé patro ve směru hodinových ručiček. Celý komplex totiž představuje budhistický kosmos a každý poutník by tu měl dodržovat určitá pravidla. S pocitem, jako by mě celou dobu sledovaly sochy Buddhy (je jich tu 504), které jsou skryté ve svých stúpách v horních patrech chrámu, jsem došla až na samý vrchol. K hlavní stupě, která symbolizuje Nirvánu a která je jediná prázdná.

 

JÁVSKÉ DOBROTY

Zvyk, který jsem si v Indonésii zamilovala, je používání palmových listů jako součást běžné přípravy/konzumace jídel. Listy jsou ekologickou verzí našich talířů, ale také pytlíčků na svačiny, alobalu a dalších. Je jen málo situací, kdy se list nepoužívá a to třeba při servírování tradiční  polévky Rawon.

 

Popravdě  se mi do té černo černé tekutiny moc nechtělo,


ale nakonec vyhrála zvědavost nad obavami a já vám jí můžu vřele doporučit. Svojí sytě černou barvu získává díky ořechům keluak, ale jinak je to vlastně silný hovězí vývar se zeleninou.

 

Naprostou klasikou je na ostrově Java pokrm zvaný Gado Gado. Jednoduchý salát v palmovém listu, který většinou obsahuje tofu, špenát, mungo výhonky, natvrdo uvařené vejce a brambory, to vše přelité omáčkou z ořechů, kurkumy a palmového cukru.

 

Jednou z dobrot a oblíbenou svačinou je třeba Otak Otak. Směs ryby, kokosového mléka, bujonu a koření, zabalená v palmovém listí, se několik minut griluje na dřevěném uhlí a tradá… můžeme podávat s ořechovou omáčkou.

 

Jako tradiční desert si stojí za to vyzkoušet pouliční Terang Bulan / Martabak Manis. Palačinka plněná ořechy ale i sýrem nebo čokoládou. Její varianty schované pod různými názvy najdete napříč celou Asií.

 

cestovatel cestovní blog cestování cestovní doporučení příběhy z cestování cestovní dobrodružství cestovatelský deník Java cestovat cesta turismus dovolena turista 

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann