V Kostarice jsem se usadila na 3 měsíce. Ne proto, že bych se do téhle země zamilovala. Spíš jsem se zamilovala do místního kapitána, surfaře, rybáře, mořského vlka. Bylo to takové splnění snu. Já jsem totiž uvízla ve spárech piráta!

Kostarika je překrásná země s neskutečně bohatou přírodou. Je TO destinací sportovního rybaření, k čemuž jsem přičichla víc, než bylo v plánu. Povedlo se mi zabojovat si a vytáhnout z vody Sailfish. Prvně jsem se tady svezla na vlně, projela jachtou za pár milionů dolarů, procvičila španělštinu a našla svůj oblíbený drink. Země je to ale také velmi chudá, s obrovskou korupcí a drogovými problémy. Na jednu stranu tu najdete předražené jachty, luxusní resorty, monstrózní vily za vysokými ploty, ale na stranu druhou je životní úroveň místních obyvatel hodně nízká. Většinou žijí tři generace pod jednou střechou malého domečku, rozpočet rodiny je pár dolarů na týden. Když jsou na tom dobře mají jedno auto a hlavním pokrmem v domácnosti je rýže a fazole.

 

V Kostarice mají i vyhlášené město sexuálního turismu - Jaco, které nabízí povyražení všeho druhu. Co se místní dívky naučily opravdu rychle, je jak sbalit amerického milionáře, otěhotnět a se zbytkem života si nelámat hlavu. Takže nejeden poblouzněný turista tady skončil s outěžkem na krku a s velmi nevrlou manželkou. Ta navíc 

 

před svatbou vypadala jako ta nejkrásnější,

nejhodnější a nejmilovanější žena na světě.

 

Korupce ve státní správě se podepisuje především na místní infrastruktuře, a tak když mluvím o spoustě zapomenutých a překrásných míst, jde hlavně o to, že jsou velmi těžko dostupná. Nicméně všechna stojí za to navštívit. Například NP Matapalo je místo, kde nepočítejte s wifi, teplou vodou ani elektřinou, ale o to nádhernější momenty vás tady čekají. Park Manuel Antonio je jedním z nejznámějších, kde jsem během 2hodinové procházky viděla kolibříky, lenochody, hady i opice ve volné přírodě. Ani Kostarice se nevyhýbají zemětřesení a vulkanická činnost, mají tady totiž několik prehistorického obrů jako je Arenal, Poas, Irrazu a další. Pokud se vydáte k hranicím s Nikaragui, objevíte malebná městečka jako Tamarindo či Nosára plná překrásných kavárniček a stylových obchůdků se surfařskou a jogínskou atmosférou.

 

Čekalo nás 120 kilometrů po prašné cestě, což  tady zabere tak 3,5 hodiny. Nádhernou přírodou a vesničkami, kde se zastavil čas jsme dojeli na vrchol kopce, na kterém se třepotala španělská vlajka. Taky to bylo oblíbené místo pro stánkaře, protože právě tady asi staví hodně projíždějících. Jenže mě se chtělo strašně čůrat, takže stánek nestánek, nemluvte na mě, musím najít nějaké křoví. Zoufalá jsem odbíhala od auta, ale ještě jsem se otočila a chtěla zavolat na piráta, že jsem hned zpátky, ale

 

strnula jsem úžasem (a teda taky jsem se málem počůrala).  

 

Přede mnou se rozprostírala Laguna de Arenal, zářivě blankytná vodní plocha a nad kterou dominovala obrovská a dost děsivá sopka, vulkán jménem Arenal. Už jen chybělo, aby nad tímhle výjevem přeletěl Pterodactylus… protože tohle opravdu nebyl výjev z našeho století.

 

Objet jezero a dojet do našeho cíle trvalo další hodinu. Já byla jen přilepená k okýnku, abych si do paměti vryla tu neskutečnou podívanou. To jsem ještě neměla tušení, co mě čeká v hotelu. Pirát měl zrovna narozeniny a tak jsme se rozhodli  tímhle výletem trochu rozmazlit a zamluvili jsme pokoj a spa v Arenal Kioro Suites. Nikdy nezapomenu, když jsme stáli v našem novém luxusním pokoji, který měl vířivku a byl vetší než byt, ve kterém jsem v Praze bydlela.  Pirát roztáhl závěsy, které zakrývaly celou jednu prosklenou zeď a přede mnou stál ten obr, obr jménem Arenal. Měli jsme ho takřka na dosah a mezi ním a námi byla jen zeleno černá planina. Ani nevím jestli jsem za celou noc zamhouřila oči, protože jsem je nemohla odtrhnout od téhle podívané.

Ke kopcům Monteverde jsme vyrazili v pátek v noci, abychom se mohli probudit už s horským výhledem. Po tom, co jsem kolem půlnoci sjeli z hlavní silnic a pelášili takovou malou prašnou cestou, jsem si říkala, že tam ani do rána nedojedeme. Ale s těmi výhledy, které jsme minuli, by mi to ani nevadilo.  Nakonec jsme do hotelu dorazili a ráno už mě probudil křik opic.

Malé městečko Santa Elena má něco do sebe. Velikostí sice připomíná Železnou rudu, ale v blízkém okolí najdete několik jungle parků. My jsme vyrazili do Selvatura Adventura park. Vysuté lávky v korunách stromů, neznámé ptactvo, perfektně schovaní lenochodi a barevní motýli. Hluboko v téhle jungle má svůj atelier malíř a dnes už i můj kamarád Ferlander Arguedas a na všech se nese jasný podpis právě této neuvěřitelné lokace.

Jak už jsem říkala, tohle městečko je taková malá díra, ale mě se tu strašně zalíbilo. Rozhodli jsme se tu zůstat déle a tak nás čekal ještě jeden úkol – najít si tu nocleh. Po opravdu vytrvalém a nespokojeném prohlížení všech možností jsme se rozjeli junglí doufajíc, že nám do cesty přijde nějaká náhoda. A stalo se...

60ti letý Kostaričan pronajímal jednu svou chatku na kopci nad městem. Jen co jsme si plácli, tak nás pohostil večeří a domácí pálenkou (a nejen jednou). Příjemně naladěni po drincích a skvělém rozhovoru jsme vyrazili prozkoumat místní noční život - respektive jediné místní ‘disko’, nebo spíš kulturák, ze kterého se rytmus salsy rozléhal do okolí. Jakmile jsem ale do téhle špeluňky vstoupila, spadla mi brada. Tady by se mohli učit do ‘Star Dance’ a bylo v celku jedno jestli na sobě  mají holínky nebo montérky. To co předvádí místní usedlíci byla podívaná, na kterou jen tak nezapomenu.

Tady mají snad salsu ve škole povinnou, ne?

 
 

"Kam by tak pirát mohl unést holku z Evropy?" Zaznělo u nás doma, když pirát vymýšlel další společný výlet. Koukali jsme na něj s Argusem (náš pes), jak se poťouchle uculuje a bylo jasné, že má nějaký nápad.

 

Tentokrát jsme vyrazili směrem k Panamským hranicím,  na poloostrov Osa, kde se nachází přírodní rezervace, která snad o lidech ještě neslyšela, Mata Palo. Jediní, koho tahle neprostupná jungle přijala, jsou surfaři, ale ani jich nečekejte žádné davy. Vlny ve Sladkém zálivu (Golfo Dulce) jsou velké, silné a zrádné a ty správná místa znají jen kluci, kteří sem jezdí od mala. Můj pirát měl štěstí, protože na takového narazil a jako vášnivý surfař strávil skoro celou dobu ve vodě.

I přesto, že tu není ani internet, ani signál na mobil, skoro žádná šance si nakoupit, připadala jsem si jako v ráji a

na 4 dny přestal svět, který znám, existovat.

Ukrytý diamant celé Kostariky. Jen tak nějaký turista se sem nevydá, cesta je náročná a dlouhá a luxusní resorty tu budete hledat marně. Na předpovědi počasí se tu taky moc nehraje a tak musíte být připraveni na všechno. A my byli.

Jediné, co ve mě trochu vzbuzovala nervozitu, byla informace, že se po okolí potuluje jaguár. Ale nás přišli omrknout jen opice, když jsem z našich zásob připravovala snídani. Vzbudili nás papoušci Makaw, kteří od rána házeli ořechy do našich oken. Pod nohami nám proklouzl hak, když jsme se procházeli po pláži. No prostě takový úplně běžný den:)
 

Kdo by tady nechtěl zůstat napořád? "

Jaco, male městečko na pobřeží Tichého oceánu je vzdálené asi 1,5 hodiny autobusem od hlavního města San Jose. Po cestě musíte přejet Rio Tarcoles, řeku, která je plná krokodýlů. Dnes tady stojí policejní stanice a to z velmi prostého důvodu. Tohle místo je totiž perfektní

 

pro spáchání dokonalého zločinu,

 

nikdo se nepůjde vyptávat krokodýlů, kolik mrtvých těl zkonzumovali během posledních pár dní a toho si byla velmi dobře vědoma i místní mafie. Odhaduje se, že v téhle řece za posledních 10 let zmizely stovky těl.

 

 

Doslova a do písmene plážové město s perfektně situovanou pláží pro surfaře začátečníky, což jsem si stihla ověřit na vlastní kůži. Velkým lákadlem je Surf contest, který probíhá každou sobotu na Playa Hermosa. Tady máte nejlepší příležitost seznámit se s místními a okouknout jak to tady chodí.

 

Jaco je poměrně oblíbeným spotem na pořádání rozlučkových večírků se svobodou pro americké mladíky. Z USA sem doletíte za pár hodin, cenovky jsou pro Američany pořád příjemné, nedaleko je marina Los Sueňos a nabízí vrcholové rybaření a navíc seženete tady všechno. Místní holky jsou tak nějak příliš ‘hrdé’ na to, aby chodily do práce a jelikož je tady opravdu velká fluktuace bohatých Američanů (jachtaři), většina dívek si jde za snem jménem ‘Pretty Woman’.

 

Vyrazila jsme do klubu  ‘Man Cave’, ne teda za vidinou nějakých příjmů, ale chtěla jsem si užít trochu zábavy s pirátem. Mému nezkušenému oku chvíli trvalo, než začalo registrovat tu hru, která se kolem děje. Luxusní bar narvaný k prasknutí, blyštivé lustry, honosné gauče, ohlušující hudba, láhve champagne... Netrvalo dlouho a i k nám se přimotal nezvaný host, nebo spíš hosteska se srdcervoucím story, že jí ujeli kamarádi a ona nemá kde přespat. Wow, tak to bylo rychlé… ještě jednou jsem se rozhlédla po parketu narvaném místními dívkami a bylo jasno. Jsem tady jediná holka, která není kurva a jak to nejjednodušeji poznáte. Koukněte se na boty. Kostarika je totiž poměrně drahá země a i s touhle brigádou si místní holky moc nevydělají, takže boty si půjčují mezi sebou. Což v praxi znamená, že

nikdo nemá high heels (boty s podpatky) ve správné velikosti,

 

takže celé čouhající palce z boty jsou tady jasným poznávacím znamením.

 
 

Do městečka, které leží 150 kilometrů od hranic s Nicaraguí, jsme s pirátem vyrazili na malý víkendový výlet. Shodou okolností to byla i příležitost jak oslavit moje narozeniny. To bylo léto 2018 a já jsem se nemohla dočkat, až poznám další tvář Kostariky.

 

Malebné plážové městečko nabízí kromě úžasného koupání i velmi pestrý noční život. Skvělé restaurace, kluby, krásné obchůdky, kavárničky, hotýlky, resorty, promenáda, bary, pouliční umělce… je jako stvořené pro zhýčkaného cestovatele, ale bez návalu turistů. My jsme sem bohužel dorazili už za tmy a tak jsme jen v rychlosti naházeli věci do našeho bungalovu a vyrazili najít místo na večeři. První narozeninové překvapení bylo opravdu nečekané, nejen že v místním podniku měli lahev Prosseca, ale ten číšník co ji přinesl na mě začal mluvit česky. Tím jsme odstartovali skvělý večer a během několika dalších hodin prošli snad všechny vyhlášené místní podniky.

 

Když jsme po půlnoci procházeli jungle zahradou, která byla součástí našeho ubytování, přišlo mi, že jsem si lepší začátek narozeninového víkendu snad ani nemohla přát. Jenže když jsem vstoupila na naší terasu,

 

vyděšeně se na mě stočily tři páry očí.

 

Strašně jsem se lekla, ale zároveň poskočila radostí. Pirát se mnou ale mé nadšení nesdílel, protože ty 3 chlupáčci, kteří se už zřejmě pár hodin přehrabovali v našich věcech, umí nadělat pěknou spoušť. Byly to mývalové a já jsem je v přírodě nikdy naživo neviděla. Upřímně jsem měla chuť je všechny vzít do náručí a pořádně se s  nimi pomazlit, ale klucí na něco takového rozhodně zvědaví nebyli.

Po chvilce euforie mi došlo, že jsme na terase nechali auto ledničku. Byla sice zavřená na zip, ale s tím si naši noví kamarádi hravě poradili a všechno ,co bylo uvnitř, pečlivě ochutnaly a roztahaly po blízkém okolí. Problém jim nedělali ani sušenky v obalech nebo jogurtové kelímky. Jooo prostě taková malá party na přivítanou.

 

 

Kostariku bych nenazvala zrovna kulinářskou destinací, ale i tady jsem našla několik unikátních věcí, které stojí za to vyzkoušet. Kostarika velmi drahá lokace, ale servis a gastronomie cenovkám absolutně neodpovídají. Ani ve velkých městech nečekejte vytříbenou kuchyni nebo servis, takhle to tady prostě nechodí. 90% místní kuchyně je postaveno na několika základních ingerencích a vcelku rychlých a jednoduchých postupech. Součástí takřka každého jídla je rýže a fazole a základem celého dne je vydatná snídaně. Káva je tady jedinečná a také jsem tu objevila

můj nový oblíbený drink – Chiliguaro.

 

Snídaně Gallo Pinto – tak tohle jídlo seženete všude a i si ho zvládnete připravit doma. Smícháte rýži a fazole k tomu čerství mix salátu, cibule, rajčat zalitý omáčkou Salsa Lizano. 

Huevos rancheros – další snídaňová varianta z Mexické kuchyně. Smažená vejce na pšeničné torule přelitá rajčatovou salsou a servírovaná s rýží a fazolemi.

Casado – je talíř pro více osob. Rýže, fazole, tortila, zelenina, maso, smažené placky

Olla de Carne – polévka která se servíruje v jakoukoliv denní noční hodinu. Nabučený vývar se silnou masovou chutí a do misky se servíruje všechno – maso, kosti, zelenina…

Patacones – pokud jste unaveni z klasických příloh pak musíte zkusit Patakones, jsou to smažená placky ze zelených banánů a podávají se jak křupavě usmažené tak i měkoučká varianta

 

Chiliguaro – Guaro je místní pálenka z cukrové třtiny, samotná mi moc nechutná, ale když ji smícháte s rajčatovým juicem, limetou, chilli, sarachou a ještě několika dalšími ingrediencemi, vznikne senzační drink, který mají na každém baru a pije se po panácích, které jsou ozdobené solí a limetou.

 

Strašně jsem se chtěla naučit tenhle drink správně namíchat a tak jsme vyrazili do kopců nad městečkem Jaco, do horského příbytku našeho kamaráda, který mi společně s místními ukázal ten ‘nejlepší’ recept. Můžu říct, že v rámci praxe jsem za ten večer namíchala pár litrů tohoto moku a přísedící mě hlasitě ujišťovali, že právě TAHLE varianta je ta nejlepší, kterou v životě pili. Řekla bych, že

byli spíš nadšeni, že jim někdo s radostí míchá drink. 

Chilliguaro je sice podle unikátního receptu, ale ten se mění dům od domu a tak i mě se stalo, že na baru v parku Matapalo jsem tenhle drink vrátila, protože tahle verze se fakt nedal pít. 

cestovatel cestovní blog cestování cestovní doporučení příběhy z cestování cestovní dobrodružství cestovatelský deník cestovat cesta turismus dovolena turista  Kostarika

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon

© 2019 by Eri Salcmann