...teda vlastně se jmenuji Erika, ale nikdo mi neřekne jinak než Eri. Vyrostla jsem na sídlišti v Plzni a nebudu tady vymýšlet žádné pohádky. Moje dětství bylo prostě normální. Základka, panelák, super rodiče (to jsem si samozřejmě tehdy neuvědomovala) a super ségra... Měla jsem svoje sny, představy o budoucnosti, viděla jsem život jako jeden velký příběh, do kterého jsem chtěla zapadnout. Nepřipadala jsem si výjimečná, krásná, nadaná, talentovaná ani geniální a tak jsem si přála se jednou v životě hlavně zařadit a mít se ‘hezky’. Sice jsem byla okouzlená příběhy, které jsem sledovala z gauče našeho obýváku, ale to, co jsem cítila, byl spíš obdiv než motivace. Během mojí šílený puberty jsem si prošla dost depresivním obdobím a smířila se s tím, že některé věci jsou pro mě prostě nereálné. Moje ambice nesměřovaly nijak vysoko a kdyby mi tehdy někdo položil otázku, jaký je můj sen, asi bych mu nedokázala odpovědět. Sen byl pro mě představa něčeho nedosažitelného a vcelku nemožného a tak jsem ani neměla chuť se tím zabývat.

​

Nicméně něco se přece našlo. Začala jsem zpívat v kapele CBM23. Tohle rozhodnutí, první pokus a každý náš koncert mě stálo hodně přemáhání, sebezapření a obrovského boje s mým vnitřním strachem, ale stálo to za to. Těch pár let, co jsme vystupovali, nikdy nezapomenu a hlavně mi něco došlo

 

„zpěvačka ze mě fakt nikdy nebude…“

​

ono to totiž není zas taková pr... Přesto tohle zjištění v pozici zpěvačky v kapele, není zrovna to, na co jsme čekala. Nicméně, celá tahle zkušenost a životní etapa mi daly jednu obrovskou radu, kterou se řídím do dnes:

​

Plň si svoje sny, i když se zdají nemožné…

​

 

Dnes už totiž vím, že tenhle můj kapelnický pokus, bylo naplnění jednoho mého snu. V ten moment, jsem to ještě netušila. Ale to sebepřekonání stálo naprosto za to!

​

V mém životě následovalo ještě spoustu etap, eskapád, zkušeností a zážitků. Co je všechny spojuje? Moje nezastavitelná touha, jít si za svým snem, ač je někdy více nebo méně nečitelný. A tak se stalo, že jsem jednoho dne dala výpověď v práci a odjela do Austrálie za svým "panem božským". Naše společná budoucnost se překvapivě nenaplnila a já jsem tam zůstala sama bez partnera, bez přátel, bez prostředků, ale s přesvědčením, že můj sen nestojí na nikom dalším, že je na čase si opravdu uvědomit a rozhodnout se, co bude dál…

​

Dnes už pět let cestuji okolo světa. Neříkám, že to kde jsem, bylo zrovna jednoduché, ale jsem tu. Dělám práci, kterou miluji a která mi umožňuje pracovat jako digitální nomád. Poznávám nové kultury, místa, lidské příběhy, osobnosti a každý den je nový zážitek…
 

Žiju život, který není zrovna standardní a právě proto jsem se rozhodla ty svoje příběhy a zkušenosti hodit na papír a jakožto digitální nomád je ten papír tak nějak digitální.

A tady to máte, vítejte v mém cestovním deníku…

 

 

 

​